JEN DALŠÍ DRŽKATÁ ŽENSKÁ
Už je to více než rok, co tady v Praze chodím do fitka. Snažím se jej navštěvovat alespoň třikrát do týdne, aby se mi to členství vyplatilo, ale kolikrát jsem ráda, že jdu poctivě dvakrát. Abych se přiznala, nikdy dřív jsem do fitka nechodila, všechno začalo až mým přestěhováním do Prahy a taky tím, že jsem díky sedavému zaměstnání cítila, že tělo potřebuje také jiný pohyb než jen klikání myší.
Pokud mě sledujete už delší dobu hlavně na mém knižním blogu, víte, že jsem potřebovala dát svému životu restart. Jak fyzický, tak psychický. Cítila jsem, že mám i díky práci málo energie, špatně se mi spí, jsem spíš unavená a jen víc a víc kynu. Prostě jsem si řekla dost a rozhodla se pro experiment jménem Paleo a program WHOLE30.
Tenhle citátek jsem dneska ráno objevila na stránce 365copytriku.cz, je prý od Dana Kurland a já nemám důvod tomu nevěřit. Zaujal mě z toho důvodu, že úzce souvisí s mým knižním blogováním. Letos v říjnu to bude 5 let, co se knižnímu blogování věnuju a za tu dobu jsem ušla kus cesty – rozkmotřila se s původní bandou, odešla si na svou sólovku, přešla na novou doménu, s pomocí rozjela knižní spolupráce, pořádala i spolupořádala knižní srazy a hlavně přečetla hromadu knih.
V Praze od 2. do 11. března probíhá festival dokumentárních filmů o lidských právech – JEDEN SVĚT. Chtěli jsme na něco jít už loni, ale nějak naše domluva komplet vyšuměla, takže jsme si letos dali repete a shodli se na jednom filmu. Tím se stala HipHop-erace. Nemohli jsme udělat líp.
Nikdy jsem nebyla fanoušek Kryštofů, tedy na rozdíl od mé sestry, asi proto, že mě Krajčo v pozdějších letech neskutečně vytáčel. Pamatuju si jeho začátky v Medůze, tehdy mi přišel fajn. Pak se to nějak zlomilo a sám Krajčo mi začal lézt neskutešně na nervy, ale musím uznat, že jejich písničky mi poslední roky pěkně hrají do noty. Kryštof není jen Krajčo, je to dalších 6 členů.
V poslední době cítím, že můj život potřebuje nový směr, proto se snažím oživit i dávno zapomenuté věci, přicházet s novými nápady a naučit se zase být kreativní. V náhlém pomatení smyslů jsem si koupila kreativní knihy, po kterých jsem pokukovala už dlouho (o tom někdy jindy), a začala zkoumat i vlny domácího internetu.
Fotografování jsem vždycky zbožňovala. Rozhodně nejsem žádný profesionál a ani mezi amatéry nejsem úplně to nej, ale důležité pro mě je to, že mě to baví. I proto mě strašně baví cokoliv fotit a dávat to na instagram. Nemám profesionální fotky, ale baví mě zachycovat své vzpomínky. Kdykoliv pak na takový obrázek (i když je mírně rozostředný a někdy i divný) kouknu, vzpomenu si, k jaké události vznikl. Stejně tak mě baví dívat se na díla ostatních.
Hudbu Taylor Swift mám ráda už od dob, kdy se v hitparádách probojovávala se svým country žánrem. Ačkoliv mě její první CD s názvem Taylor Swift nějak naprosto minulo, zbožňuju její songy už od Fearless. V posledních letech se od klasického country stylu odklonila a vydává se směle na cestu popu, ale ani to mi nevadí. Stejně jako mi nevadí, že skládá písně o svých bývalých láskách. Dělá to spousta umělců a ještě daleko větší spousta jich zpívá o sexu a o tom, jak by měly ženské nakrucovat své zadky.
V poslední době se cítím dost unavená ze všeho okolo sebe. Z práce chodím unavená tak, že se mi kolikrát nic nechce a ani když jdu zrovna po práci do fitka, zase tolik mě to neodbourá, jako to bývávalo kdysi. Vím, že potřebuju nějakou změnu. A protože mám spoustu kamarádů, co mají různé zájmy, můžu se u nich inspirovat.
Někdy se člověk nestačí divit tomu, co všechno ho během dne napadá. Ráno, odpoledne, večer. Myšlenka střídá myšlenku a pokud jste alespoň trochu jako já, uvažujete nad tím, jak to ze sebe dostat ven. Blogovala jsem už na střední škole, ještě stále v archivu můžete najít mé pseudovýblitky života, kdy jsem si myslela, že jsem sežrala všechnu moudrost světa… což o to, někdy jsou chvíle, kdy jsem o tom skálopevně přesvědčená pořád, ale přece jenom se budu tvářit, že jsem konečně dospěla.