JEN DALŠÍ DRŽKATÁ ŽENSKÁ
Bývala jsem zvyklá, že v Karviné se na velké nákupy vždycky vyráželo spíše o víkendu, kdy jsme se jako rodina sebrali, vlezli do auta a zajeli do obchodního centra, které se nachází naproti vlakovému a autobusovému nádraží.
Animáky mám moc ráda a i když jsou má telecí léta dávno za mnou, ráda si do kina na animák zajdu a vůbec mi není trapně. Na pixarovské V hlavě jsem se těšila už od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že se něco takového chystá.
Na vysoké teploty jsem za celý život a své životní putování docela zvyklá, ovšem to, co se v posledních dnech prohání Českou republikou, je snad samotné peklo. Nejen že velice špatně působí na mou šedou kůru mozkovou, na mé svalstvo a občasně i na mou náladu, zdá se, že ještě hůř jej snášejí všeteční pražští turisté.
Poslední dobou cítím, že je toho tolik, co bych chtěla dělat, ale protože si to nedokážu pořádně zorganizovat, nedělám pořádně nic tak, jak bych si představovala. Poslední měsíc nebyl ten z nejlepších, ale vždycky, když vás život pořádně nakopne, musíte najít v tom špatném něco dobrého, co vás nakopne zase správným směrem.
Nám maloměšťákům leze všechno pražské na nervy. Proč? Protože v médiích se většinou mluví jen o Praze. Jak má Praha málo peněz na to a tamto, jak Praha (ne)zvládá vysoké letní teploty, jak se Praha stále úplně nevzpamatovala z ze stoletých záplav… O zbytku republiky se zase tak moc nemluví, pokud nejde o vraždu, krádež, požár nebo zpronevěru. Jistý centralismus se dá chápat, ale někdy je toho na chudáka obyčejného nepražáka přece jenom dost. Všeobecně tedy vůči Praze panuje jakási nechuť.
Televizních show je hodně, že člověk neví, jestli se na většinu z nich vůbec vyplatí dívat. Zažila jsem první book Superstar, Vyvolených, Framář hledá ženu a tak dále… Většinu z nich jsem nesledovala, některé třeba i opakovaně. V posledních letech mě ale úplně přestaly bavit a je fakt, že si teď občasně jen v televizi pustím Výměnu manželek, pokud si vzpomenu nebo na ni natrefím, protože to je prostě krvák jak sviňa 😀
Když jsem se přestěhovala do Prahy, byla jsem ráda také za to, že tentokrát se konečně budu moci občas podívat na své oblíbené zpěváky, jelikož něco jiného je, když v Praze bydlíte, a něco jiného, když se do ní na koncert musíte dostávat čtyři hodiny.
Eurovizi (nebo také Eurovision Song Contest) znám už několik let, ačkoliv v naší domovině jde stále o poměrně neznámou pěveckou evropskou soutěž. Nejspíš je to dáno tím, že jsem vyrůstala blízko polských hranic, tím pádem jsem už od mala sledovala polské televizní kanály a jak je známo, Poláci Eurovizi každý rok šíleně prožívají. Samozřejmě ne každý rok jsou úspěšní, ale to neznamená, že se na tuhle opakující se událost netěší.
Že je Tom Hanks naprosto boží vím od chvíle, kdy jsem poprvé viděla Forresta Gumpa a naprosto se do filmu zamilovala. Do dnešního dne je to můj nejoblíbenější film, který můžu vidět klidně stokrát a vůbec se mi neomrzí.
Před týdnem jsem se vrátila ze své zasloužené dovolené z Londýna a ačkoliv jsem se ještě neprohrabala všemi fotkami, abych konečně mohla udělat všechny tématické články na všechny své blogy, jak mám v plánu, tenhle jsem si nemohla nechat ujít i kvůli tomu, že jsem díky nedělní kino akci, kdy bylo vstupné za 50 Kč, zašla s Týnkou znovu na Popelku.