Posedla mě lenora!

Jo, jak jinak byste vysvětlili to, že jsem od pátku do školy udělala velké hovno? Neudělala jsem prostě nic! Ani ň! A to té práce nemám zrovna málo.

A jsem tak blbá, že si ještě přidělávám další. Co já jsem to za exota? Cvok jsem! Jinak to pomatení mysli ani popsat nedokážu. Ale v pondělí… v ponědlí už něco musím udělat! Prostě musím! A basta… bez fidli!

Mám strach z těch zasraných výsledků NSZ. Co jsem slyšela z různých stran… je to síla. Ještě stále ale mám čas na podání si dalších přihlášek na výšky. 5 jsem jich už podala a nevím, kam ještě bych se mohla kouknout.

A ty mé výsledky NSZ budou děsivé. Hotový horor… Bojim, bojim… *fňuk*

Foto: Pixabay.com

Pokračovat ve čtení

Valentýn? Děkuji, nechci…

Já nevím… má to cenu? Rozepisovat se tady o tom, že Valentýn je úplně obyčejný den a že ten svátek je hotová blbost? To už dneska udělalo X bloggerů. Jasně, je to příšerně komerční a odpudivé. Ale co v dnešní době není? Cokoliv, na co se teď kolem sebe kouknu, je výsledek komerčnosti.

Já sama Valentýn nevnímám nijak jinak, než jako další den, který někteří „uctívají“ a mě to míjí. Jo, líbí se mi plyšáci se srdíčky a nápisy I love you. Taky si koupím nějaké ty gumové bonbóny ve tvaru srdíček a pošmáknu si na nich. Zakoupím si nějaký slevněný romantický film. Obchody se holt předhánějí s nějlepšími nabídkami valentýnského zboží, tak proč toho nevyužít?

Když mi to neubližuje, proč se tomu vyhýbat. Možná jednou taky budu poblázněná, jako ty všudesecumlající páry. Jen doufám, že to bude za hodně, hodně dlouho.

Foto: Pixabay.com

Pokračovat ve čtení

Žblept…?

Gumové kachničky na vás! Na vás všechny, abyste věděli!

Co má nebohý studentík dělat, aby se v tom zasraném světě nezbláznil? Ha! Neučit se! A vést sáhodlouhé hovory s gumovou kachničkou o nekonečnosti vesmíru. Nebo si zkoušet monolog o zavraždění češtinářky před zrcadlem.

Život je někdy vážně divnej…

Co to zase kecám…? Raději neřešit. Tak jsem dneska zase brouzdala po netu a na Studentském městečku jsem našla něco, co mě zaujalo:

Mezilidské vztahy a životní osudy mladých lidí? Tak s takovým konceptem přichází nový internetový magazín pro mladé Deelay.cz. Redakce projektu si dává za cíl prostřednictvím internetových stránek prezentovat životní styl mladých. Zda se jí to podaří, ukáže až čas.

Otevřela jsem si teda ony stránky a jako… WOW! Jdu do toho! Teda… jdu se tím prokousat ^^

Takže… kousání zdar!

No nazdar…!

P.S.: Toto je příspěvek totálně o ničem. Je sepsán za účelem zabití, dobití a ubití pár minut. A hlavně… nechce se mi jít učit se tu češtinu!

Foto: Pixabay.com

Pokračovat ve čtení

Jeď, Vašku, jeď!

I takhle bych mohla nazvat celý den, kdy jsem skoro od desíti ráno sledovala volbu prezidenta ČR. Jen mě mrzelo, že jsem nestihla samotný projev Václava Klasue. Ale jeho protikanditáta jsem viděla. A pak i „úžasné projevy“ ostatních. To by se mohlo promítat v kinech jako domácí komedie ^^

Co ti poslanci spolu se senátory jsou schopní předvést. Ovšem nejvtipnější na tom všem bylo to nekonečné hlasování o tom, jak vůbec budou o budoucím prezidentovi hlasovat 😀 Vašek si tam chudák hrál s průpiskou a Švejnar tam všechny propalovala pohledem, jakoby mu to snad mělo přinést další hlasy.

Je snad poznat, že jsem pro Klause. Vím, že není ideální – některé jeho názory jsou opravdu… podivné. Ale Švejnar? Děkuju, ne! Česká republika v první řadě potřebuje někoho, kdo v ČR žije! A ne, že si vesele x let pobývá v Americe. Už to mi na Švejnarovi vadí. Nehledě na to, že se nehledá nejlepší kandidát na prezidenta, ale někdo proti Klausovi – jenom ať to není Klaus! To se Paroubek vážně moc nevytáhl. Klaus si pořád stojí za svými názory (alespoň většinou), kdežto Švejnar slibuje všechno a říká, jaký bude úžasný partner. Chicht a žblept!

S Klausem jsem zajedno v tom, že jsme do Evropské unie lézt vážně neměli. Co nám EU dala? Vždyť ti naši pitomci ani pořádně z fondu EU neumí čerpat. A určitě nejsme rovnocenným pratnerem ostatním členský mčlenům. Jasně, EU má výhody (jako volný pohyb mezi státy EU a tak vůbec)… ale připadá mi, že má mnohem více nyvýhod. Splňte naše podmínky, jinak máte smůlu. Ale pryč od EU…

Jak tak vidím ten náš parlament, myslím, že by měli zrušit nepřímou volbu a konečně zavést volbu přímou. Ostatně by si o svém prezidentovi měl rozhodnout lid. A ne zákulisní čachry politických stran. Prezident reprezentuje stát a jeho národ. Ne parlament! Prezident lidu!

Foto: Pixabay.com

Pokračovat ve čtení

Ta svině!

Tohle snad není možné! Člověk si celý natěšený sedne ke compu, že si pobrouzdá po netu – ale ten zas*aný comp prostě odmítá jet rychleji. Každé otevřené okno se sekne někde v polovině, písnička začne znít jako nějaké ďábelské poslání a zprávy z ajska a Skypeu vám tu blikají oranžově a vy s tím nemůžete nci dělat!

A tak tedy sundáte ruku z myšky a modlíte se, aby se ten počítač vzpamatoval. A to sakra rychle. Protože takhle čučet na seklou obrazovku vážně nevydržíte moc dlouho.

Pak se comp vzpamatuje a vy si oddychnete. Jenže když najedete na blogspot a také photobucket, že si o tom napíšete nějaký nadávající příspěvek – photobucket je prej dočasně mimo provoz a blogspot vám taky nějak neodpovídá. To byste nejraději ta okna zavřeli, jenže ono to zase nejde!

Tak opět čučíte na seklou obrazovku a po nějaké době to vzdáte a chcete počítač vypnout. Stisknete to velké tlačítko a čekáte, že se comp vypne. Ale ono ne… ono se vás to několikrát zeptá, jestli chcete ukončit program (či co to) a až tak po půlhodině se to vypne. Skvělé! Vážně skvělé!

Pozabíjet je všechny!

Foto: Pixabay.com

Pokračovat ve čtení

Dokážu to!

Jasně… já to prostě dokážu! Zvládnu to! Převálcuju je! Jsem dobrá! Jsem víc než dobrá! Jsem prostě výborná!

Tak tohleto bych si měla neustále opakovat, abych si dokázala zvednout sebevědomí a ty srovnávačky napsat co nejlíp. Přes SCIO jsem si objednala několik setů testů a před pár minutami jsem si na ostro vyzkoušela první z nich.

A byla jsem docela překvapená, protože jsem jej na první pokus a bez jakékoliv přípravy udělala na 48,33333333336 percentil (asi je to percentil… bylo to na tom vyhodncoení nějak divně napsané). A to je vážně dobré! Vážně, vážně, vážně dobré… Možná bych to mohla dotáhnout na těch 70 – s pořádnou přípravou.

Jenže na tu pořádnou přípravu teď nemám čas, takže až půjdu toho 9.2. na NSZ do Ostravy, dopadnu docela dost blbě. Ále co… mám ještě další pokusy a to snad bude lepší! S těmi dnešními cca 50 bych měla jisté přijetí na Slezskou univerzitu, na fakultu sem do Karviné. Takže bych měla jistou alespoň jednu školu ^^

Nejsem zase tak úplně blbá… jen to chce fakt ten trénink. Jo… a hlavě to chce, abych si zopákla jednoduché vzorečky z matiky (obsah rovnostranného trojúhelníku apod.), protože to byla ta část testu, ve které jsem byla vážně nahraná. Já tu matiku nesnáším -.-

A taky to chce, abych si pořádně přečetla tu knížku do ZSV, protože počítám, že test ze ZSV dopdane mnohem hůř než test z OSP. Ajajajaj… já už stresuju teď! Co budu potom dělat toho 9.?

Foto: Pixabay.com

Pokračovat ve čtení

Studijní volno aneb Bloguje každý

I tak by se dal nazvat den pololetních prázdnin.Už od rána mi bylo jasné, že bych měla zase začít makat a vypracovávat maturitní okruhy. Všem je určitě jasné, jak strašně moc se mi do toho nechtělo. Ale nakonec jsem tu nechuť překonala…

… a nějaká ta témata přece jenom vypracovala.

Jsem na sebe pyšná!

Nevím, co dalšího stupidního bych sem snad měla dál psát… Jen to, že vždycky, když sednu ke compu, že začnu sepisovat něco do školy, posedne mě nutkavá chuť přihlásit se na svůj účet na blogspotu a něco duchaplného a příšerně nezajímavého napsat.

Zjisitla jsem, že jen v ČR bude na milion blogerů. Pravděpodobně ale mnohem více. Těch stránek na vytváření blogů je u nás X ( blog. cz / sblog.cz / blogspot.com / bloguje.cz / pise.cz / txt.cz / a některé internetové deníky mají taky možnost vytváření blogů). Náš národ se pomalu stává národem blogařů. Nejhorší na tom je, že já jsem taky blogger a baví mě to. Fakt mě to baví.

Těch blogů je na netu tolik, že to musí být extra náhoda, aby někdo narazil zrovna na ten můj a přečetl si ty mé hefty. Akorát… jediné co bych českýcm blogařům vytkla (a hlavně těm mladším) je vzhled blogů. To je vážně něco příšerného! Mám ráda blogy, které jsou něco jako váš internetový deníček. Kam si člověk zapisuje své myšlenky a po většinou nadává na nespravedlnost života, nebo se svými příspěvky projevuje jako úžasný psycholog (kdo takový není? vždyť i já tady takhle kecám).

A vrcholně nemůžu vystát ty, kde to na mě ze všech stran začne blikat jako na pouti a z toho barevného sladění blogu byste se pozvraceli. A takových je spousta. Copak je nás s estetickým cítěním tak málo? Tak když tomu designu nerozumím, neseru se do toho. Třeba jako já. Vybrala jsem si z pestré škály stylů blogspotu a ničím blikavým to tu nehrotím. A jsem spokojená. Jasně… mohlo by to tu být zajímavější, ale to chce taky nutnou dávku času. Cpu si sem věci, které mě zajímají a baví.

A tak začínám uvažovat, že celý tenhle příspěvek je vlastně strašně divný. Kam jsem se to zase dostala…?

Foto: Pixabay.com

Pokračovat ve čtení

>Párty… s farmářem?

>

Tak tento pátek se ale vážně povedl. Holky moje… to byla ale řežba ^^

Já tak ráda trsám, trsám… ja tak rád trsám trsám…

To bylo tak… já měla nápad, že bych mohla s Nikitkou a Kivi oslavit konec pololetí – že jsme ho celkem úspěšně zvládly… bez žádné pětky ^^ Říkala jsem si – naši pojedou na celý den pryč, segra asi taky zmizne… bude volný kvartýr… tak proč ne? A už se plánovalo. Navíc se přece musela vyzkoušet naše nová sedačka 😀

Začalo to filmem Madagaskar, pokračovalo to Kouzelným měšcem, přes Sněženky a machry a skončilo to u Supernaturalu. To byla naše filmová jízda… Po KM a před SAM jsme si udělaly dvě pizzy, ke kterým jsme dodaly další sýr, kečup a šunku a celé to zapíjely vínem. Jo, když oslavovat konec pololetí, tak pořádně…

Ale pak mě Nikita dostala jednou mp3 – dlouhou cca 10 minut. Díky ní jsem pak měla večer u sledování Supernaturalu, který jsem viděla už dávno a teď na Primě koukám na druhou řadu, docela strach… a když jsem usínala, bála se pootevřených dveří mého pokoje.

Co to bylo za děsivou mp3? On totiž existuje jeden nový super časopis s názvem Enigma. O čem je? O záhadách… vážně dost kvalitní počtení, když se o záhady zajímáte. No a v posledním únorovém čísle byl takový menší úryvek o nejdelší a nejstrašidelnější nahrávce hlasů přisuzovaných duchům. Přepíšu vám sem ten kraťounký článek… a pak sem hodím i odkaz na nahrávku.

Děsivá nahrávka hlasů údajných duchů

„Lovci duchů“ ze Syracuse v americkém státě New York (spolek CNYGH) zachytili děsivou scénu z minulosti. Alespoň jsou o tom přesvědčeni. Před časem byli přizváni do jistého kotelu, jehož jméno si majitel přál zachovat v anonymitě. Nahráli přitom nejdelší a nejstrašidelnější EVP (Electronic Voice Phenomen; nahrávka hlasů přisuzovaných duchům) v historii. Dům postavený na začátku 19. st. má barvitou a nepěknou historii. Na nahrávce se ozývá řada věcí, které na místě nebyly slyšet: zvolání „Hello, baby!“ (ahoj kotě), odbíjení kukačkových hodin, skřípání dveří, dlouhá konverzace a děsivý zápas. „Get off me“ (vstaň ze mě), vykřikuje jakási žena za drásajícího randálu a opakovaně volá „Help me“ (pomoz mi). Záznám si můžete poslechnout na této adrese.

Fakt jsem se bála… Ovšem okolo 2:45 dalšího dne (tedy soboty) jsme byly vzhůru a povídaly si… nejlepší ale bylo, když Kivi začala vykládat o tom, že hraje hru jménem „Farmář„. Asi půl hodiny nám vykládala o tom, co za semínka zeleniny kupuje, jak se pak o zasazenou rostlinku stará, kupuje něco proti škůdcům, vypěstuje rostlinku a pak ji jde prodat na trh… jak semínka kupuje u vydřiducha Číňana… že už dokonce chová slepice, ale že málo nesou… tak by raději chtěla chovat králíky… protože prej dost často dupou – ví to od svého dědy… LOL Smála jsem se tak, že mi tekly slzy a divím se že jsme svým hlasitým smíchem neprobudily zbytek mé rodiny.

Tohle bylo vážně něco. Z Kivi se stal farmář… A když jsem se jí zeptala, jak dlouho už to hraje, tak prý jen dva dny… a je do toho strašně zažraná. Načež Nikitka prohlásila, že tu hru asi taky začne hrát ^^ Dvě farmářky… a já budu poslouchat, jak ty slepice nesnášejí vajíčka -.- Alespoň bude sranda.

Pokračovat ve čtení

>Zase o rok starší

>

Počínaje včerejškem se řadím mezi lidi s věkem 19… A stejně jako loni na sobě nepociťuji nějaké zvláštní změny. Pořád vypadám stejně (ne stejně blbě… jen furt stejně), pořád mám ráda stejné věci a pořád jsem stejně hloupá (ne stejně blbá…)
K narozkám jsem dostala samé praktické věci, které jsem si vybrala už tak půl roku dopředu… takže jsem ani moc překvapená nebyla. Teda až na to umělé šampaňské, které bylo plné bonbónů – tohle jsem vážně nečekala. Já vám nevím, ale posledních pár měsíců nakupuju věci čistě praktické pro můj budoucí život. Asi sama sobě chci vsugerovat to, že se na tu výšku prostě dostanu a basta fidli. Snad budu natolik úspěšná, že se mi to vážně podaří (kruciš… žádný pesimismus, žádný pesimismus) ^^

Tak ale… co si do svého staršího roku přát? Snad jen kopce štěstí…

Pokračovat ve čtení

>EMO ?!

>

Co o tom tak říct? Dneska si jen tak favíkuju obrázky na Devu od českých autorů (nevím, co mě to popadlo, vyhledávat zrovna obrázky od českých tvůrců) a pak se nějak ocitnu na nějakém blogu, kde se živě diskutuje o EMU. A teď se naskýtá otázka: Být či nebýt?

To je rozhodnutí každého.

Ale rozhodně mě návody Jak být EMO… strašně baví. Ještě víc mě ale baví rozohněné diskuze na téma emo. Já se v emu nevyznám… jeden tvrdí to, jeden tvrdí ono a na netu je tolik zaručených návodů a popisů, že by se z toho jeden zhroutil – jen aby věděl, jak má být správný emo člověk (nebo jak se tato sorta lidí označuje… vážně nevím). Na nějaký ten návod se můžete kouknout tady (místy ironický ^^).

A jak se k pojmu emo staví sama encyklopedie? Konkrétně Wikipedie? Celý článek najdete tady, já sem hodím jen něco…

Emo je americký slangový výraz označující styl oblékání nebo hudby, nebo taky nešťastný a melancholický stav mysli. Jako emo jsou také označování členové „emo scény“ a osoby zapadající do příslušného stereotypu.

Výraz „emo“ je v posledních letech také používán na Internetu jako urážka, vztahovaná na jedince jevící se jako psychicky labilní nebo rozebírající své osobní životy na veřejných diskusních fórech. „Emo“ také bývá používáno k označení depresivních pocitů. „Emo“ styl je také často spojován se sebepoškozování a sebevraždami, které jsou častým tématem písní od „emo“ interpretů a také příspěvků na blozích a diskusních serverech navštěvovaných lidmi hlásícími se k tomuto stylu.

Dále pak existuje také článek (ale v EN), kde říkají, že je emo klut varováním pro rodiče – přečtěte si tady.

Co já a EMO?

Střídala se u mě období, kdy jsem emo docela odsuzovala, období, kdy mi bylo nějaké EMO totálně jedno… a zase období, kdy jsem jich styl chápala a brala, že ke světu prostě patří. V poslední době (to bude určitě tím věkem) jsem dost liberální. Každý z nás si nějakým stylem prošel, někteří u něj zůstali, jiní na něj zapomněli a tak vůbec. Teď je u teenagerů prostě populární emo. Já bych je zase tak neodsuzovala, ale na druhou stranu se jich ani výrazně nezastávala. Každý styl má něco pozitivního a něco negativního. Každý styl má to svoje oblečení, svou hudbu, svůj slang a své názory.

Když někdo chce být emo, ať jsi je… je to jeho volba. Pak se ale musí smířit s tím, že bude většině lidí jenom pro smích. Ale zase by měl být pravým emo a ne jen pozérem, jako tomu tak je ve většině případů. Anebo zase mohou být emaři uvnitř a vůbec ne na venek…

Nebo můžete být jako já:

– chodit v oblečení, jaké se vám líbí a ve kterém se cítíte dobře, bez ohledu na to, jestli se to přiřazuje k nějakému stylu nebo ne
– poslouchat hudbu, která vás zaujme – ať už to textem nebo melodií – bez ohledu na to, za jaký styl se to považuje

– bavit se o věcech, které vás opravdu zajímají

A hlavně si na nic nehrát a být opravdu sám/sama sebou.

Pokračovat ve čtení