>Bilance roku 2007 ?

>

No, pokusit se o nějakou tu bilanci roku 2007 bych se snad mohla pokusit… Jenže… ono se toho událo tolik, že si můj mozek momentálně pamatuje jen to, co se stalo tak od září. Ani v těch posledních měsících toho nebylo zrovna málo… ale že by se mi to tu chtělo vypisovat? To teda ani náhodou…

Prostě a jednoduše… Rok 2007 bude za chvíli pryč a nastane rok nový, tentokráte ale přechodný. Akorát pro můj ročník to bdue rok zlomový. Čeká mě zkouška dospělosti, na kterou se vážně moc netěším. Ale horší budou NSZ – to zase přijdu na to, že jsem totální debil ^^ Tak ale co… i jiní s tím dokážou žít.

Letošní Vánoce jsou opravdu hodně odlišné od těch minulých. A netvrdím to jenom já. Pro mě byly letošní svátky velkým zklamáním, ale i to holt k životu patří. Jen mě štve, že jsem nemocná. Celé svátky jsem se těm bacilům vyhýbala a do soboty se mi to i dařilo. Pak mě zachvátila ta mrcha jménem horečka a už jsem se vezla. Je to o to horší, že sjem an Silvestra byla domluvená s Kivi, že jej strávím s ním. A místo toho sedím v dece u televize, popíjím čaj a povídám si sama se sebou, protože tatík spí v posteli, ségra čučí do monitoru compu a mamča mi místy usíná u televize. Inu… není nad pravý rodinný sejšn! Tak ale… abych nebyla zase tak pesimistická: Děkuju všem za to, že mě mají alespoň trochu rádi. ( I když vím, že si to tu stejně nepřečtou ^^)

Rok 007 byl rokem Jamese Bonda a je čas mu udělat pápá…


takže pápá
POKRAČOVAT

>Jede se dál…

>

Co říci ke Štědrému večeru? Jen že se splnilo to, co jsem předpokládala. Ne, že bych nebyla vděčná za všechno to, co jsem pod stromečkem našla… ale znáte to… většina z toho mě nijak zvlášť nenadchla.
Bude to asi tím, že polovina dárků by se spíše hodila pro 15-ti letou holku… a ne pro skoro 19-ti letou žábu ^^ Ále co… pár dnů po nadílce jsem byla poněkud smutná a tak vůbec… ale co se dá dělat.

Nemůžu za to, že mě má rodina de facto nezná. Spíš se děsím příštího roku.

Snad by vážně bylo lepší, abych dostala jenom peníze a za ty si pak koupila, co budu chtít. Tím by se vyřešilo to mé zklamání. Mou depresi samosebou zvětšovala má rodina. Třešničkou na dortu bylo, když jsem si řekla, že přece jednou na svátky si můžu s chlapama z naší rodiny trochu popít. No ne? Věk na to už dávno mám… Mno, jenže celá rodina (vážně všichni) se strašně divili a tvrdili, že mi bude špatně. Do prdele! Jako bych se sakra nemohla napít! Je tohleto normální? Pak se dlouho divili, že mi tím mícháním chlastu vážně nebylo blbě. Amatéři… Ovšem nejlepší bylo tvrzení, že si tím hclastem likviduju mozkové buňky. No a co? Jsem s nervama v kýblu, tak si sakra nějaké ty mozkové buňky zlikviduju!

Je už pátek a já do té školy mám hotovo hodně málo. Jen jsem ráda, že se mi podařilo napsat fejeton, co se jako fejeton vůbec netváří. A to chci prosím pěkně studovat žurnalistiku! Jsem v loji… zase… Tyhlety svátky jsou pro mě jedním velkým fiaskem, z velké části zapříněným mou častokrát necitlivou rodinou (otázky typu Co ti je? nenávidím).

Ale jsem dost zvědavá na Silvestr. Uvažuju o tom, že zajedu do Petrovic za Kivi (ona mi vyhrožuje!)… alespoň vypadnu tady z tohodle prostředí. Cítím se doma jako v kleci. Tak ale… třeba se to časem zlepší.
POKRAČOVAT

>Zasrané Vánoce

>

UPOZORNĚNÍ: Následující řádky, ať si nečte nikdo z mé rodiny, žádný můj kamarád a tak vůbec. Tyto řádky byly sepsány jen za účelem ponadávání si na všechny a na všechno, proto bych nechtěla nikoho urazit. Jen se vyřvat!

Vážně začínám sdílet názory některých blogařů (to je strašný název… nikdy jsem si nemyslela, že ho snad řeknu… nebo že se do takovéhle skupiny snad budu někdy řadit…) Jen tak jsem projížděla blogy a narazila na kopu příspěvků typu „Zku*vené Vánoce“ / „Zasrané Vánoce“ / „Do prdele s Vánocemi“ atd. A… přidávám se k nim.

Zjišťuji, že mají v lecčem pravdu. Vánoce už dávno nejsou svátky klidu (jestli vůbec někdy byly) – ale svátky nekonečného stresu a hádek. Jste vystresovaní z toho, že jste nenakoupili všechny dárky, které jste původně měli v plánu – že jste na to neměli dostatečné množství peněz – že nestihnete upéct cukroví (jděte někam s cukrovím… stejně s tím je mnohem víc starostí, než slastí (?) a navíc to potom už nikdo nejí, takže to zbyde pomalu až na Velikonoce… či déle) – že nestihnete pouklízet barák (hele, příští rok fakt už na vánoční úklid nehraju -.- / úklizet by se mělo po celý rok a v menších dávkách… pak se vám nestane, že musíte pucovat dveře, ničit pavučiny s obrovskými pavouky – ještě že nemám strach z pavouků – utírat ty nánosy prachu a kdesicosi!).

Nejvíc ze všeho mě letos nasrala má rodina. Prostě nedokážou pochopit, že jsem na Vánoce dostala hromadu úkolů ze školy a že vážně nemám čas na to, abych pomáhala s těmi blbostmi. No, dopadlo to tak, že pomáhat musím a ještě to mám všechno od rodiny vyčteno a k práci do školy jsem se ještě neodstala. Navíc se ujišťuji v tom, že má sestra je rozmazlená mrcha, která umí dost dobře využít situace tak, že nakonec jako ta špatná vypadám zase já. Furt tu po sobě štěkaj a mě z toho bolí hlava. To jsou opravdu krásné Vánoce.

Vždycky jsem měla ráda balení dárků – takže jsem je všechny letos pobalila já – kromě těch, co mají být pro mě. Má sestra mi pomohla jen „aby se neřeklo“ – to znamená, že jsem to vážně pobalila všechno já. Navíc jsem došla k názoru, že mě má rodina vůbec nezná… vážně. Ale co, pěkně se tady vypíšu, pak mě to snad pustí a nebude mě to v myšlenkách neustále obtěžovat. Vždyť s nimi žiju už skoro 19 let! Tak jak je sakra možné, že neznají mé zájmy? Neví, co mě baví? Já můžu o každém členovi z rodiny říct, co má rád a co ho baví – tudíž pro mě není tak strašně těžké, najít jim dárky pod vánoční stromeček. Ale… děsím se toho, co pod stromečkem najdu já.

Jasně… Vánoce nejsou jen o dávání dárků a tak vůbec. Mají to být svátky klidu a blablabla Jeden kec vedle druhého… Jistě… dárky by se měly dávat po celý rok a ne jen v jeden den… tak proč to sakra většina lidí dělá podle tradice? Protože se to má? Kruci, teď jsem se zase do všeho zamotala.

Neznají mě ani mí přátelé, jak je vidět… protože by se chovali jinak a tak dále a tak dále… Znám se vůbec já sama? Ale jo… znám… Lidi, ten život je někdy taková otrava -.-

Suma sumárum… dnešní Štědrý večer pro mě bude takříkajíc o hubu…

POKRAČOVAT

>Pohádkový maratón

>

A je to zase tady… započalo snad nekonečné pohádkové kolo. Kdo to všechno má stíhat? No já určitě ne.

Stejně většinou jen opakují mě již dávno známé pohádky. Ále co… není se čemu divit. Opakují je kvůli dětem – hlavně kvůli těm menším.

Sere mě to, že je už neděle a já do té zasrané školy nemám udělané žádné maturitní téma (teda okruh), k tomu mám ještě vymyslet fejeton na téma Zapomínání (fakt vtipné… typické) a napsat úkoly do jedné RPG (odkaz na ni tu je).

Kde mám na to sakra vzít čas? Já se neflákám! Nesedím u televize, nepojídám cukroví a neflákám se! Tak proč sakra nemám čas?

Jasně, mám v TV programu podtrhnuté filmy, které bych chtěla vidět a které bych neměla vynechat… ale hovno jsem z toho viděla. Teda… kromě filmu S tebou mě baví svět… to je pro mě prostě klasika, jež prostě nesmím vynechat… Ale o tomto filmu až v samostatném příspěvku někdy jindy…

Vážně by mě zajímalo, jak to lidi děláte, že máte tolik času?
POKRAČOVAT

>Vánoce jsou tady… prchejte…?

>

A je to zase tady – jako každý rok. Nastává čas plný nervů, zběsilých sháněk po dárcích a prázdných peněženek. O čem to mluvím? Neříkejte, že nevíte… no přece o Vánocích. O svátcích klidu a pohody, ovšem jen pro některé.

My ostatní smrtelníci svátky klidu a pohody zažíváme jen tak na půl. Sháníme dárky (někteří mnohdy až na poslední chvíli), snažíme se ušetřit (stejně neušetříme, i kdybychom se rozkrájeli), uklízíme svůj dům či byt (proč? protože se to o Vánocích přece má dělat…!), pečeme cukroví, strojíme stromeček a pak totálně vyčerpáni upadneme do postele a takzvaně padneme za vlast. Nebo tak to alespoň vypadá v mnoha českých domácnostech – nebo snad jen u nás? Jsme snad jediná česká výjimka?

Jsem ráda, že všechny (no tak dobře, tak asi 2 mi ještě chybí) dárky už mám koupené, hezky zabalené (nejvíc na dárcích miluju to balení… ) a schované ve skříni, kde čekají na Den D – tedy Štědrý den. Takže jsem relativně v klidu. Proč relativně? Protože ještě mám před sebou víkend plný uklízení a to je vážně otrava… ale co se dá dělat?

POKRAČOVAT

>Stužkovák

>

Na tenhleten den jsem se těšila už od té chvíle, kdy jsme pevně stanovili datum – 7. 12. Říkala jsem si, jaké to asi bude… Tak jaké to tedy bylo – nemůžu říct, že bych se nebavila, ale nebylo to asi takové… stoprocentní.
Nechala jsem si udělat u kadeřnice speciální „čarodějnický“ účes – ať už si kdo chce jak chce hlavou kroutí… stužkovák je jen jednou za život (pokud teda neopakujete ročník ^^) – nakoupila chlebíčky, abychom později neměla hlad a spolu s Kivi (šla za čertíka) a Nikitkou (ta zase za Kleopatru) kolem páté vyrazila na srázek s Martinou (Charlie Chaplin). S tou jsme pak „vyzvedly“ profesorky a odebraly se na sraz s Hančou (+ další dvě pipky) a do Ovečky (tak se jmenuje ta hospoda = restaurace, kde jsme měli stužkovák) jsme dorazili něco před šestou. A hned se bujaře vítaly se spolužáky a kdesicosi. Já si nasadila svůj čarodějnický klobouk, vzala si do jedné ruky kotlík a do ruky druhé foťák, abych zdokumentovala, jak to vypadá před začátkem… asi jsem věděla, že ke konci stužkováku to bude vypadat hodně jinak ^^

Teď přejdu k samotnému stužkování. Započali jsme stužkovák řečí – tedy… jedna z nás… a pak se přešlo k samotnému „aktu“. Náš třídní profesor nás pasoval na maturanty roku 2008 světelným mečem ^^ Jelikož jsme měli stužkovák ve filmovém stylu – což jsem ještě neřekla… A pak nám připíchl stužku, při čemž vždycky vypustil nějakou tu hlášku. Po odstužkování měl řeč samotný pan profesor. Celou řeč pojal formou matematické funkce (není nad matematika a fyzika!) a kdybychom zrovna toto učivo nyní ve škole neprobírali, nepochopila bych z toho asi nic ^^ Ale bylo to docela dost vtipné. Pak se připíjelo na maturu – a to „přpíjení“ se poněkud prodloužilo, protože jsme museli trošku dýl čekat na večeři (plněná kuřecí kapsa s hranolkami). Večeře přišla okolo osmé a to už jsem fakt potřebovala něco sníst, poněvadž většina z nás už měla pořádně upito.

A po večeři se rozjely soutěže – samozřejmě filmové. Byli jsme rozděleni do tří družstev, jenže jsme stejně nesoutěžili úplně všichni. Jenže já prostě musela být vybrána do jednoho z těch družstev – fakt.. .to ej jako zákon schválnosti. Ale musím se pochválit, zářila jsem jako filmová hvězdička! Soutěžení mi šlo – na filmy, to mě člověk užije… Akorát… tak nějak jsme všichni dojeli na zpívání. Kdo z vás by dokázal zazpívat Dynamit, dynamit! zpaměti? HA?! Nikdo? No vidíte… já z téhle písničky znám akorát tak „Dynamit, dynamit… udělá BUM!“ Ale Dlouhá noc… to už byla panečku jiná! Po soutěžích následovala diskotéka a hromadné popíjení. Nutno podotknout, že někteří chlapci opravdu popíjet neumí… snad se to do maturiťáku pořádně naučí.

S Kivi a Nikitkou jsem se pak okolo půlnoi vydala zpátky liduprázdnou Karvinou ke mně domů – to byla ale legrace. Usnuly jsme (teda kromě Nikitky – ta tvrdí, že nespala) tak okolo druhé a vzbudily se kolem sedmé a byly docela v náladě… Celý den jsme pak chodila jako v mrákotách ^^

Suma sumárum to byla povedená akcička.
POKRAČOVAT

>Vy všichni jste blázni, jenom já jsem letadlo!

>

Den jako každý jiný. A přesto byl něčím odlišný. Zase si připadám jako ten největší blázen pod sluncem.

Fajn, beru, že si to o mě myslí většina lidí, co se mnou přišla někdy do kontaktu, ale že si to o sobě myslím i já? No jejš… to to se mnou jde vážně z kopce.

Nějak se mi tenhleten týden nechce lautr nic dělat. Jediné, co mě baví, je: sledovat filmy, seriály, videa na youtube.com, pouštět si písničky a zpívat si… jo a ještě číst – sem tam něco. A toť vše! Nemám nejmenší chuť dělat něco do školy… fakt… NIC. Rodina mě jenom vytáčí a nejraději bych všechno hodila za hlavu a vegetila. Jenže to nejde! Proč? Proč? Proč?

POKRAČOVAT

>Čím to je? Čím to je?

>

Tak to teda fakticky netuším… Už několikrát jsem si zakládala nějaký ten blogís (ať už to bylo na blog.cz nebo na bloguje.cz či jak to vůbec je) a vydržela jsem u toho cca dva měsíce. Čím to je?

Ne, že bych neměla, co říct – já toho mám na srdci a na jazyku hodně – ale nevydržím u nějakého netového „deníku“ dlouho. Mám totiž pocit, že jsem pořád v nějakém časovém presu či co. Ale tak… dneska jsem si řekla, že se o to pokusím znovu – a tradááá. Možná je to tím „magickým“ datem v kalendáři, že mě to nutí k nějaké akci.

Kolikátého že to je? Ale prosím vás! Je 17. listopadu – Studentský den! Tedy den všech studentů, tudíž i mne. A áno… jistým způsobem jsem revoluční dítě. Sice jsem se nenarodila přímo 17. 11. 1989, ale jsem dítě revolučního roku – páč jsem se narodila 4.1.1989. A mám pocit, že o sobě můžu prohlásit, že jsem byla součástí (byť jen na pár měsíců) tehdejšího komunistického režimu. Ovšem je nám všem jasné, že si z něj nemůžu nic pamatovat – ále co… jsem revoluční dítě.
A tomuto dítěti dneska švihlo a založilo si netový deníček. Držte mi palečky, aby mi to vydrželo alespoň ten jeden měsíc.
POKRAČOVAT