>Život je holt život

>

Jo a nám nezbývá nic jiného, než jej žít. V mnohých případech jen přežívat ze dne na den. Ale to snad nebude můj problém – nebo jo?

Tak třeba dnešek:
Ráno jako obvykle v pondělky musím vstávat před šestou, abych donutila tělo alespoň trošku se rozhýbat. Fajn, tělo se teda rozhýbalo, ale žaludek jako vždy odmítl cokoli pozřít. Jelikžo se mi včera nechtělo alutr nic učit do anglické konverzace, vybodla jsem se na to a se staženým žaludkem o půl sedmé odcházela z domu.

Po cestě se po mně jako obvykle lidé ohlíželi, jako po nějakém divném individuu – no tak jo, mám tu čepku na hlavě naraženou skoro pod nos – a co?! Do školy dorazím tak něco před sedmou a co nevidím! Kivi stojící u vypsaného suplu. Zavolám na ni a ona se zmateně otočí – pak z ní vyšlo, že se prej naše učebna ájiny předělává – tak jsem ji i sebe ujistila v tom, že je to blbost.

Tu anglinu jsem nějak přežila, aniž bych dostala za pět – hned jsme měla o něco lepší náladu (nebýt toho, že mě Kivi skoro po celé 2 hodiny ignorovala, jelikož měla v jednom uchu strčené sluchátko a poslouhala rádio – UŽ ZASE! – Kivi, já to nenávidím!). Po konverzaci následovaly 2 hodiny strávené v přítomnosti našeho třídního – zatvrzelého matikáře a fyzikáře – vražedná kombinace! Docela mě překvapilo, že jsem z písemky z matematiky, kterou jsem psala dodatečně, dostala 3! Ne, nejsem na matiku ani na fyziku tupá (teda… jak kdy), ale nebaví mě. Prostě nejsou mým šálkem čaje – u mě spíše pořádným hrníčkem kakaa.

Fajn… matiku s fyzikou jsem přežila. Pak nastoupila biologie. AU! Naše profesorka je snad tím nejhorším exemplářem učitele, který prostě svůj předmět miluje a je ochoten jej vecpat všem – i proti jejich vůli. A nejhorší na tom všem je, že při výkladu v počítačové učebně nejčastěji stává zrovna za mou hlavou a ječí mi do uší. Je to vážně příšerné! Akorát se mi zdálo, že dneska to byl extrém nad extrémy. Hlava mě potom bolela celé ZSV (další hodina). Po ZSV nastoupila čeština a okázalé řečičky naší češtinářky – nic nového pod sluncem.

A pak? Pak mě čekala ještě dvouhodinovka Psychologie. Ta byla místy tak nudná, že se mi zavíraly oči. A pak jsem konečně v 15: 15 mohla jít domů – hurááá! Mno, domů jsem dorazila, pak jsem se díky rodině i nasrala a šla do svého pokoje. Potom sedla ke compu a tak nějak kutila seznam četby, který máme odevzdat na Mikuláše.

Dneska jsem úspěšně dočetla Umění milovat a musím říct, že mě bavilo mnohem víc, než ta Farma zvířet – i přesto, že je to čtivo z dob Antiky. Docela jsem se bavila. Autorem je Publius Ovidius Naso – doporučuji přečíst. Není to nic extra dlouhého a přeneseně na dnešní dobu je to celkem vtipné.

Mno a tak před hoďkou jsem zaklapla učebnice španiny se slovy kašlu na to! A šla jsem si sem vylít srdíčko… no a je to!
POKRAČOVAT

>Á… do prdele…

>

Že já blázen do té Olomouce jela! Do prdele… do prdele…


Njn, jelikož jsem člověk zvídavý a strašně ráda něco plánuju – naplánovala jsem si cestu do Olomouce. No, tu cestu jsem měla v plánu už dávno před tím – asi v době, kdy jsem se dozvěděla, že zrovna 24. 11. je DOD (Den otevřených dveří) na Palackého univerzitě v Olomouci.

Áno, ti pohotovější určitě tuší, že sleduji své zájmy. Tedy… že chci na UP v budoucnu studovat. Tak strašně chci, že si myslím… ne, jsem přesvědčená o tom, že to nevyjde. Ptáte se proč? Inu, zákon schválnosti. To, co si nejvíce přejeme a po čem nejvíce toužíme, nikdy nedostaneme. Hmm… takže nechci se dostat na UP, nechci se dostat na UP.

Ani to, že mi vybouchl domluvený odvoz, který jsme domlouvaly už kdesi v říjnu, mě nedokázal zastavit. Já prostě na DOD chtěla a basta! Možná jsem vůbec jezdit neměla… No, jela jsem s našima a ještě s Kivi (mou spolužačkou, spolusedící a hodně dobrou kamarádkou) autem, vstříc „lepší budoucnosti“. Vyjížděli jsme dost brzo ráno, jelikož já jsem byla přesvědčená o tom, že musíme mít časovou rezervu (stejně to bylo na hovno). Hmm… cesta celkem ušla – na to že jsme nejeli po dálnici (protože tatík prostě tu dálniční známku kupovat nebude a nebude – je moc drahá!). Akorát mě ubíjelo to počasíchčije a chčije – což mluví za vše.

Do Olomouce jsme dorazli asi tak za tři hoďky, zaparkovali u Slovanského domu (či jak se to jmenuje) a vydali se vstříc Filozofické fakultě UP. Tak a je to… práskla jsem to. Chci studovat na FF (teda vlastně nechci)! A co že to? Žurnalistiku. A jelikož je to dvouoborový předmět, nezbývá mi nic jiného, než si k tomu ještě přibrat druhý obor. A tím se asi stane Česká filologie. Jo, nemám nejmenší šanci! Ale jak říká fotřík – musíš si věřit! Takže já si fakticky „věřím“. Nebo jsem si spíše věřila do chvíle, než jsem před vchodem do FF spatřila ten houf lidí… Myšlenka v mé hlavě se smrskla na jednu jedinou smyčku – do prdele… do prdele… Nějak jsme našli aulu FF, která byla vážně dobře schovaná, ale co… nasraně se hledá nejlíp…

U stolečků jsem získala prospekty za cenu úžasných 20 Kč – jaké bylo mé zklamání, když jsem zjistila, že za dvacku to prodali všem… tse… a já myslela, že je okouzlil můj sympatický obličej. No a pak se už jen v aule čekalo na začátek – asi třikrát nám pustili takové propagační video (řeč rektora UP už asi znám nazpaměť). Pak se přihrnuly ty oprávněné osoby a začalo se… trvalo to strašně dlouho, ale vydržela jsem! A ujistila jsem se v tom, že si vážně můžu podat jen 1 jedinou přihlášku na dvouoborový obor – do prdele… do prdele… Jsem nahraná! Ale vím to zatím jenom já, což je možná jisté plusko.

Informační blok skončil a my jsme se vydali hledat katedru žurnalistiky. No, myslím, že do doby, než já podám přihlášku a přijmou mě (určitě mě přijmou!), bude katedra srovnána se zemí. Vypadá jako těsně před rozkladem! Ajajajaj… to asi není moc dobré znamení. Dostatečně ohromená tímto obrazem jsem zavelela, že se jde směr Pedagogická fakulta UP – kam chce jít Kivi. Chce studovat Speciální pedagogiku a jako druhý obor má, tuším, něco se ZSV… ale nejsem si jistá. Nutno říct, že PdF vypadá o mnoho lépe než FF fňuk! Tam informační blok trval jen půl hoďky.

Potom jsme se vydali hledat nějakou tu restauraci – stále za deště (hnusnej déšť). Naobědvali se, přišli k autu, jeli nějakou divnou cestou do Olympie, prolétli pár obchodů (páč naši vypadali, že jim fakt není moc dobře) a pak se stejnou cestou vydali zpátky domů – do Karviné. Kde nakonec určitě skončím a Olomouci můžu jen z dálky zamávat.

Takže pápá má budoucnosti!
POKRAČOVAT

>Student není stroj

>

A já hlavně! Dneska jsem na gymplu absolvovala 9 vyučovacích hodin – v době od 6:55 do 15:25! Přišla jsem domů totálně otrávená s vidinou dalších hodin strávených nad učebnicemi, tedy… spíše nad sešity. Ne, vážně, já nejsem stroj. I když bych tím počítačem místo mozku občas nepohrdla.

Dnešní den se do mých vzpomínek asi zapíše jako hodně nudný den. Třebas si na něj za pár dní, týdnů už ani nevzpomenu. Ani bych se nedivila. Některé dny kolem člověka prostě jen proplují.

Přestávky jsem si vyplňovala povinnou četbou. Ano, já jsem ve volném čase četla! A co čtu? Farmu zvířat od George Orwella (teď nefim, jestli jsem nezkomolila jeho jméno… ále co…). Můj názor na knihu je asi takový – nesnáším cokoliv, co má něco společného s Ruskem. Já nevím, proč. Těžko se to vysvětluje. Prostě nemám ráda ruské autory, beletrii o politických režimech v Rusku (potažmo SSSR) a nemám ráda cokoli, co se týká Ruska v oblasti literatury. Ne, že by Farma zvířat byla sepsána ruským autorem – právě že je sepsána rukou britskou a já Brity mám ráda (jako ostatně celou Velkou Británii), i děj je „zasazen“ do VB – ale je to jen metafora na stalinismus v Rusku (tehdejšímu Sovětském svazu) a právě to se mi nelíbí. Kniha sama o sobě napsána špatně není. Hezky popisuje Stalinovy kroky, stav, ve kterém se tehdejší Rusko nacházelo, jak Stalin a jemu podobní oblbovali lidi apod. Ale já si prostě nemůžu a možná ani nechci pomoct. Prostě mě to nijak zvlášť nezaujalo a tečka, výkřičník… otazník. Ano, knížku dočtu, protože není moc dlouhá a už jsem stejně za polovinou – a chci kruciš vědět, jak to dopadne – ale asi po ní už nesáhnu (pokud nebudu muset).

A co se jinak ve škole událo nového? Kromě toho, že výuku několik stále se opakujícíh exemplářů bulnulo, že jsem se opakovaně utvrdila v tom, že na matiku a fyziku vážně hlavu nemám, že naše profesorka biologie je vážně cvok a nosní přepážka naší profesorky psychologie se za ten týden opravdu nezvětšila, suma sumárum… nic moc. Jen to byla nuda!

POKRAČOVAT

>Vědomosti člověka ždímou

>

A netvrďte mi tady, že ne! Už od začátku nového školního roku mám pocit, že nestíhám. Mno… on to není jen pocit – ona to je pravda! Letos mám maturu na krku a zjišťuju, že jsem asi totální mamlas! Utvrzuju se v tom, že všichni vědí více než já. No tak dobře – ne všichni… určitě se najde i pár takových, co na tom budou mnohem hůře. Ehm… KDE JSTE? Halóóóó – potřebuju si zvýšit sebevědomí! Co? Pusto prázdno…

Můj život se v poslední době neskládá už z ničeho jiného, než ze školy! Ta potvora okupuje 3/4 mého dne a zbylá 1/4 je vyhrazena pro jídlo, hygienu a spánek – a sem tam se objeví skulinka, ve které se můžu věnovat i svým zálibám, kterých opravdu není zrovna málo. Člověk by řekl, že to není možné – opak je pravdou. Navíc mě neustále pronásleduje seznam toho, co je ještě potřeba udělat.

A já toho ještě tolik neudělala! Blíží se třídní schůzky (z těch já strach nikdy neměla a vlastně ten strach nemám ani teď) a já nemám sepsány maturitní otázky (alespoň nějaké), udělaný seznam četby (já čtu hodně, ale ne zrovna povinnou četbu, páč ta je častokrát dost nudná), nakoupené knížky atd. A navíc ze školy domů chodím v pondělky a úterky až okolo půl čtvrté, ve čtvrtek dokonce o půl páté – výjimkami jsou středa s pátkem, kdy mám menší počet vyučovacích hodin. Každý den dorazím domů utahaná a ještě se mám učit na další den. Neustále mám pocit, že mě ta škola ždíme jako nějakou houbu.

A to je teprve listopad! Co budu dělat, až se termín maturity bude blížit? To se asi psychicky zhroutím. Ále ne… jen přeháním – zase! Přežila jsem i horší časy. Tak mě přece nerozhází škola, no ne? *omdlí*

POKRAČOVAT

>Čím to je? Čím to je?

>

Tak to teda fakticky netuším… Už několikrát jsem si zakládala nějaký ten blogís (ať už to bylo na blog.cz nebo na bloguje.cz či jak to vůbec je) a vydržela jsem u toho cca dva měsíce. Čím to je?

Ne, že bych neměla, co říct – já toho mám na srdci a na jazyku hodně – ale nevydržím u nějakého netového „deníku“ dlouho. Mám totiž pocit, že jsem pořád v nějakém časovém presu či co. Ale tak… dneska jsem si řekla, že se o to pokusím znovu – a tradááá. Možná je to tím „magickým“ datem v kalendáři, že mě to nutí k nějaké akci.

Kolikátého že to je? Ale prosím vás! Je 17. listopadu – Studentský den! Tedy den všech studentů, tudíž i mne. A áno… jistým způsobem jsem revoluční dítě. Sice jsem se nenarodila přímo 17. 11. 1989, ale jsem dítě revolučního roku – páč jsem se narodila 4.1.1989. A mám pocit, že o sobě můžu prohlásit, že jsem byla součástí (byť jen na pár měsíců) tehdejšího komunistického režimu. Ovšem je nám všem jasné, že si z něj nemůžu nic pamatovat – ále co… jsem revoluční dítě.
A tomuto dítěti dneska švihlo a založilo si netový deníček. Držte mi palečky, aby mi to vydrželo alespoň ten jeden měsíc.
POKRAČOVAT