>Student není stroj

>

A já hlavně! Dneska jsem na gymplu absolvovala 9 vyučovacích hodin – v době od 6:55 do 15:25! Přišla jsem domů totálně otrávená s vidinou dalších hodin strávených nad učebnicemi, tedy… spíše nad sešity. Ne, vážně, já nejsem stroj. I když bych tím počítačem místo mozku občas nepohrdla.

Dnešní den se do mých vzpomínek asi zapíše jako hodně nudný den. Třebas si na něj za pár dní, týdnů už ani nevzpomenu. Ani bych se nedivila. Některé dny kolem člověka prostě jen proplují.

Přestávky jsem si vyplňovala povinnou četbou. Ano, já jsem ve volném čase četla! A co čtu? Farmu zvířat od George Orwella (teď nefim, jestli jsem nezkomolila jeho jméno… ále co…). Můj názor na knihu je asi takový – nesnáším cokoliv, co má něco společného s Ruskem. Já nevím, proč. Těžko se to vysvětluje. Prostě nemám ráda ruské autory, beletrii o politických režimech v Rusku (potažmo SSSR) a nemám ráda cokoli, co se týká Ruska v oblasti literatury. Ne, že by Farma zvířat byla sepsána ruským autorem – právě že je sepsána rukou britskou a já Brity mám ráda (jako ostatně celou Velkou Británii), i děj je „zasazen“ do VB – ale je to jen metafora na stalinismus v Rusku (tehdejšímu Sovětském svazu) a právě to se mi nelíbí. Kniha sama o sobě napsána špatně není. Hezky popisuje Stalinovy kroky, stav, ve kterém se tehdejší Rusko nacházelo, jak Stalin a jemu podobní oblbovali lidi apod. Ale já si prostě nemůžu a možná ani nechci pomoct. Prostě mě to nijak zvlášť nezaujalo a tečka, výkřičník… otazník. Ano, knížku dočtu, protože není moc dlouhá a už jsem stejně za polovinou – a chci kruciš vědět, jak to dopadne – ale asi po ní už nesáhnu (pokud nebudu muset).

A co se jinak ve škole událo nového? Kromě toho, že výuku několik stále se opakujícíh exemplářů bulnulo, že jsem se opakovaně utvrdila v tom, že na matiku a fyziku vážně hlavu nemám, že naše profesorka biologie je vážně cvok a nosní přepážka naší profesorky psychologie se za ten týden opravdu nezvětšila, suma sumárum… nic moc. Jen to byla nuda!

POKRAČOVAT

>Vědomosti člověka ždímou

>

A netvrďte mi tady, že ne! Už od začátku nového školního roku mám pocit, že nestíhám. Mno… on to není jen pocit – ona to je pravda! Letos mám maturu na krku a zjišťuju, že jsem asi totální mamlas! Utvrzuju se v tom, že všichni vědí více než já. No tak dobře – ne všichni… určitě se najde i pár takových, co na tom budou mnohem hůře. Ehm… KDE JSTE? Halóóóó – potřebuju si zvýšit sebevědomí! Co? Pusto prázdno…

Můj život se v poslední době neskládá už z ničeho jiného, než ze školy! Ta potvora okupuje 3/4 mého dne a zbylá 1/4 je vyhrazena pro jídlo, hygienu a spánek – a sem tam se objeví skulinka, ve které se můžu věnovat i svým zálibám, kterých opravdu není zrovna málo. Člověk by řekl, že to není možné – opak je pravdou. Navíc mě neustále pronásleduje seznam toho, co je ještě potřeba udělat.

A já toho ještě tolik neudělala! Blíží se třídní schůzky (z těch já strach nikdy neměla a vlastně ten strach nemám ani teď) a já nemám sepsány maturitní otázky (alespoň nějaké), udělaný seznam četby (já čtu hodně, ale ne zrovna povinnou četbu, páč ta je častokrát dost nudná), nakoupené knížky atd. A navíc ze školy domů chodím v pondělky a úterky až okolo půl čtvrté, ve čtvrtek dokonce o půl páté – výjimkami jsou středa s pátkem, kdy mám menší počet vyučovacích hodin. Každý den dorazím domů utahaná a ještě se mám učit na další den. Neustále mám pocit, že mě ta škola ždíme jako nějakou houbu.

A to je teprve listopad! Co budu dělat, až se termín maturity bude blížit? To se asi psychicky zhroutím. Ále ne… jen přeháním – zase! Přežila jsem i horší časy. Tak mě přece nerozhází škola, no ne? *omdlí*

POKRAČOVAT

>Čím to je? Čím to je?

>

Tak to teda fakticky netuším… Už několikrát jsem si zakládala nějaký ten blogís (ať už to bylo na blog.cz nebo na bloguje.cz či jak to vůbec je) a vydržela jsem u toho cca dva měsíce. Čím to je?

Ne, že bych neměla, co říct – já toho mám na srdci a na jazyku hodně – ale nevydržím u nějakého netového „deníku“ dlouho. Mám totiž pocit, že jsem pořád v nějakém časovém presu či co. Ale tak… dneska jsem si řekla, že se o to pokusím znovu – a tradááá. Možná je to tím „magickým“ datem v kalendáři, že mě to nutí k nějaké akci.

Kolikátého že to je? Ale prosím vás! Je 17. listopadu – Studentský den! Tedy den všech studentů, tudíž i mne. A áno… jistým způsobem jsem revoluční dítě. Sice jsem se nenarodila přímo 17. 11. 1989, ale jsem dítě revolučního roku – páč jsem se narodila 4.1.1989. A mám pocit, že o sobě můžu prohlásit, že jsem byla součástí (byť jen na pár měsíců) tehdejšího komunistického režimu. Ovšem je nám všem jasné, že si z něj nemůžu nic pamatovat – ále co… jsem revoluční dítě.
A tomuto dítěti dneska švihlo a založilo si netový deníček. Držte mi palečky, aby mi to vydrželo alespoň ten jeden měsíc.
POKRAČOVAT