Jakou knihu máte nejradši?

Proč o tom teď vůbec začínám?

Právě jsem dopřekládala jeden příspěvek Meg, který je celý věnován knihám. Napsala ho na popud jednoho článku v NY Timesech, kde se zabývali četbou současných studentů.

Všechno jsem si to přečetla (jak příspěvek, tak i onen článek a pak ještě jeden z NY Timesů) a musím říct, že mám na věc úplně stejný názor.

Donutilo mě to, zamyslet se nad tím, co za knihy jsem kdy četla. Těžko si pamatuju svou úplně první knihu… ale vždycky jsem měla ke knihám dobrý vztah. Měla jsem je ráda, mám je ráda a budu je mít ráda vždycky.

Ale tak jako všichni ostatní… i já si vybírám, co si přečtu. Mám hodně velký zlozvyk, co se týče knih. Pokaždé si nejdřív přečtu konec a až podle toho se rozhodnu, jestli knihu vůbec budu číst (kupovat) nebo ne. Jo, je to pěkná blbost. Přečíst si konec, aniž bych věděla, o čem je děj knihy… nebo co se stane v průběhu. Přijdu tak vlastně o celou pointu knihy a vůbec přijdu o to radostné očekávání, jak to vlastně skončí.

Ale víte co? Ono to tak vůbec, ale vůbec není… V málokteré knize se na konci dozvíte úplně celý konec a vůbec celý smysl příběhu. Nevím, proč to dělám. Prostě to dělám. Jiní zase knihy očuchávají a až teprve potom se rozhodnou, jestli si ji přečtou. Věřte mi, znám pár takových lidí a myslím si, že je to mnohem nenormálnější než to, co provádím já.

Ve školách existuje něco, co všichni studenti nesnáší. Povinná četba. Opravdu neznám člověka, který by dobrovolně četl všechny knihy, které jsme měli na seznamu doporučené četby. Jo, znám pár vyšinutých lidí, kteří se tomuto stavu docela přibližovali, ale nikdo nebyl takový sebevrah, aby četl VŠECHNO! Pokud někdo takový opravdu byl, nechci to vědět. Vážně!

Ale zpět k věci… plno knížek z povinné četby jsem četla s odporem a mnohdy ani nedočetla. Všichni jsou celí pryč z Čapka a jeho knih – já ho nesnáším. Jako jo… byl to na svou dobu úžasný člověk. Udělala toho za život hodně, napsal hodně dobrých knih. Ale mě ty jeho knihy neuchvátily. Vůbec. Četla jsem Anglické listy někdy v době po tom, co jsem se sama vrátila ze zájezdu do Anglie… a jo, místy se mi to líbilo… jenže převládaly chvíle, kdy jsem se neskutečně nudila. Ještě že se jednalo o tenkou knížku.

Když to ale vezmu kolem a kolem – přečetla jsem polovinu knih ze seznamu povinné četby. A to jsem na tom oproti svým spolužákům byla hodně dobře. Málokdo z nich vůbec knihy četl – jakékoliv. Čímž je nechci podceňovat, či se nad ně nějak povyšovat… Ale každý máme něco (pravda, já toho mám až moc… opravdu moc) oblíbeného. A u nich se mi nezdálo, že by se jednalo o knihy.

Jak jsem vyrozuměla, tak v Americe mají jistý způsob “bodování” knih. A čtením “dobře obodovaných” knih si nějak zvyšujete skóré ve škole, nebo co to… Podle mě totální hovadina. Jak můžete bodovat knihy? Chápu, máme tu recenze… jo, jasně… Jenže tady se jedná jen o subjektivní vyjádření jedné osoby. Vždycky nad recenzemi kroutím hlavou. Každý má jiný vkus a řídit se recenzemi je, jako by člověk nebyl sám sebou… jako by přijímal názory někoho jiného a pak je bral jako své. Jo, taky si přečtu recenzi, ale abych věděla, o čem to spíš je… ne o tom, jak se to recenzentovi zdá plytké a kýčovité a blablabla. Tak si to přečtu a udělám si snad názor sama, no ne? Jenže pak by recenzenti neměli co žrát…

Vždyť v tom článku psali, že poslední díl Harryho Pottera má nějaký cca 34 bodů, zatímco Hamlet má nějakých 7. Co to je? Upřímně, pro mě byl poslední díl HP zklamáním a po přečtení Hamleta jsem jen tak ležela v posteli a uvažovala o kdečem. Neptejte se, proč… netuším. Prostě to tak bylo. Neříkám, že je Hamlet lepší než Harry Potter, to je věc vkusu. Ale prostě – BODOVÁNÍ KNIH? Zdá se mi to ujeté.

I teď si pamatuju, jak jsem byla úplně mimo z knihy Na západní frontě klid od Remarquea. Cestu zpátky jsem už ani nečetla, protože jsem z toho měla strach. Já se ráda bojím, proč ne… vždyť jsem četla i poměrně děsivou Carrie od Stephena Kinga. Ale knihy, které líčí surovou válku… ne, to není můj šálek čaje. Avšak má sestra s mým otcem od Remarquea přečetli snad všechno. Brrr… *otřepe se*

Stejně tak mě neokouzlil příběh Juliana Sorela v knize Červený a černý od Stendhala… a to mou kamarádku doslova nadchl natolik, že si knihu půjčila už několikrát a řekla bych, že zná příběh nazpaměť. To mně se víc líbil Evžen Oněgin od Puškina ve filmové podobě.

A to jsem nakousla další věc. Knížky versus filmy. Do je lepší? Jak kdy a jak u čeho. Filmová podoba Pána prstěnů mě bavila mnohem víc, než ta knižní, v níž se snad pět řádků jen oslovují (”Aragorne, syne Arathonův…!” či jak). Kdežto filmový Eragon byl totálně mimo – až na malinkou Saphiru, ta byla k zulíbání.

Těžko říct, jak budu “nutit” své děti číst. Přece jen mám na děti ještě čas… relativně. Ale řekla bych, že je nechám, ať si čtou, co je bude bavit. Najdou si tak oblíbeného autora. Stejně tak, jako já si našla Meg Cabot a teď na ni nedám dopustit.

Prostě ta věc s povinnou četbou a bodováním knih se mi vůbec nelíbí… A řekla jsem si, že si sem asi udělám “seznam knih, které jsem četla” – spolu s mými postřehy a tak vůbec, abych měla přehled o tom, kolik jsem toho kdy přečetla.

Foto: Pixabay.com

Pokračovat ve čtení

Jsem pilná jako včelička

A to jako vážně.

<TeXaN> jakej ma maximalni dosah BT? v idealnich podminkach
<TeXaN> resp projde mi skrz zed a jeste 15m na zahradu?
<Unimatrix325> pokud BT znamena bitevni tank, pak ano

Pustila jsem se do zaplňování webu o Meg, protože jsem na něj nešáhla už opravdu, orpavdu dlouho… A jak to tak vypadá, tak o jeho zaplňování se budu muset postarat sama. Takže jsem udělala rozcestníky knížkám a přeložila pár Meggiiných zápisů z deníku.

Mám Meg moc ráda a překládání jejích zápisků je skoro takové, jako čtení jejích knížek. Má pro vyprávění prostě talent. Škoda, že jsem nezačala s překládáním dřív. Objevila jsem v příspěvcích plno zajímavostí. Třeba i takové mini recenze na knížky, filmy a tak vůbec.

A právě díky jednomu takovému příspěvku jsem kápla na nový hudební, taneční a kdovíco ještě film, který má jít v září do kin. Má několik trailerů a všechny se mi líbí. Tohleto je film přesně podle mého gusta.

A dál jsem díky Meg přišla na další dvě autorky, jejichž knihy by se mi mohly vážně líbit. Jenže… jak už to tak bývá… do češtiny ještě přeloženy nebyly a kdybych si je měla kupovat v angličtině, v tvrdé vazbě (pá čty paperbacky hovno vydrží), vyšly by mě hodně draze. Ale nejspíš mi nic jiného nezbyde. Jen musím nějak přesvědčit naše, že bych ty knížky chtěla pod stromeček… uvidíme, třeba se mi to podaří.

Jedná se o knihu Gorgeous od Rachel Vail a pak knihu Sea Change od Aimee Friedman.

<a> Cus, proč jsi nebyl dneska ve škole?
<b> To neuvěříš, co se mi stalo!!! Že jo, jdu na vlak, co je po osmý v Brně. ECčko, pohodlný sedadla, kupé prázdný, uvelebím se. Průvodčí mě checkne za Pardubkama, tak si chci na chvíli schrupnout… Najednou cítím, jak mi vibruje mobil, říkám si: “Kterej ko*ot mi píše takhle brzo ráno?!”, vytáhnu telefon a na tam zpráva: “Welcome to Hungary!” Podívám se na hodinky a ono je poledne!
<a> Si děláš prdel?!  A cos dělal?!
<b> No co! Vystoupil jsem v Budapešti, poslal odtamtud pár pohledů, protože tohle by mi lidi nevěřili a jel zpátky! Ještěže přišla ta SMSka, ten vlak jinak jede až do Bělehradu!

Foto: Pixabay.com

Pokračovat ve čtení

Když vám o rok mladší člověk na pozdrav odvětí “Dobrý den!”…

…a následně vám začne vykat. To si člověk pak připadá tak strašně starý…

V poslední době se toho stalo sakra hodně.  Ani nevím, kde bych měla začít a přitom nic pro mě důležitého nevynechat. Ale jak se znám… tak jistojistě něco vynechám. Pokusím se však co nejstručněji shrnout, co se v mém životě událo od mého posledního příspěvku.

Mamka se ze zánětu ledvin s největší pravděpodobností vyléčila. Načež jsem jí tedy donutila si zajít k doktorovi s jiným problémem, který ji trápí tak čtyři roky v kuse asi už. Nebudu to tady popisovat, jen řeknu… že si myslím, že měla jít k doktorovi už dávno. Už byla na dvou docela nepříjemných vyšetřeních. Moje sestra a můj otec jsou samozřejmě totálně neschopní a ani jeden jí nehlídá a nesekýruje, jelikož má matka je opravdu špatný pacient. Vůbec se neřídíNeřídí se tím, co jí doktor řekl, to teda ani náhodou. A jedině já mám dost rozumu na to, abych jí nutila dodržovat lékařské pokyny. Za což si vždycky vysloužím jen hromadu výčitek a stěžování. Nedávno mě máti označila za gestapačku. Moje segra sem tam s něčím vypomůže, ale spíš se muchluje s tím svým, než by se o mamku pořádně postarala.

Co se týče mé sestry. Tak se stalo to, co jsem předpokládala. Má sestra jako brigádnice totálně pohořela a už první den práce psala smsky mamce a volala jí, že to tam je příšerné. Takže samo sebou z toho byla máti docela mimo. Já chápu, že to prostředí nemuselo být zrovna košér, ale má sestra je totálně nespolečenský člověk. Ona i ten její amant. Jestli se ti dva jednou nedejbože dají dohromady – no potěš koště. A místo toho, aby tam byla na dva trunusy, jela už po prvních deseti dnech domů. A od té doby, co se vrátila… je nesnesitelnější než kdy dřív. Ale samozřejmě je všechno špatné doma má vina… a jako vždy jsem mrcha. No co, vrásky si z nich dělat nebudu.

Další rodinná perlička – má teta si nedávno pořídila druhé dítě (to první má 15 let). Je to holčička a jmenuje se Barborka (nevím, jestli jsem to sem někam psala a pročítat příspěvky se  mi nechce). A světe div se, většina mé rodiny tu malou snad chce sníst zaživa. Furt jí pusinkují, mačkají… a dokonce to vypadá, že ji í lížou. Prostě je to celé tak trochu… ujeté. Já jsem s tetou neměla nikdy moc dobrý (spíš žádný), takže mě má o dvacet let mladší sestřenka vážně nebere. A to totálně. Jasně, mám moc ráda děti – mé neteře mám moc ráda… Ale Barborka je mi v podstatě putna. Vím, že to dítě za to nemůže… a že bezesporu přijde o pozornost úžasné osoby, kterou jsem (*rozchchechtá se*)… ale prostě to tak cítím. Tečka.

Šestý Harry Potter se mi moc líbil. Nakonec jsme do toho Cinestaru jeli. Já jsem si před filmem prošla pár obchodů, něco si koupila, najedli jsme se… a pak šli na film. Naši v sále na střídačku pochrupovali. Ale já byla z filmu nadšená a z vysoka prdím na ty, kteří film odsuzují. Nevím, co čekali. Já čekala přesně to, co jsem dostala.

Můj pokoj je už konečně hotový. Jsem z něj naprosto unešená, štěstím bez sebe, nadšená a tak vůbec… zamilovala jsem se do svého pokoje.  Využila jsem toho, že jsme se chystali vymalovat pokoj, takže jsem se všemi zásuvkami, přihrádkami a zákoutími prohrabala a pořádně v něm udělala čistku. A to komplet. Byl to takový můj očistný rituál, řekla bych. Vyklízení mi sice trvalo docela dlouho, ale konečný výsledek byl perfektní. Dokonce jsem si zdi napoprvé i sama vymalovala. Podruhé už to udělala tatík, jelikož jsem měla docela strach z toho, že přetáhnu ty čáry, co jsem si v pokoji navymýšlela. Poslední fází u malování bylo lepení ozdobné bordury, Řeknu vám, že to byla sakra piplačka. Uklízení toho svinčíku po malování taky nebylo nic moc úžasného.

A jak jsem na tom s weby? Prozatím asi nijak. Dodělala jsem grafiku nových školních novin HO, vytvořila jsem návod na Google pro StR na HO, snažím se dát nějak do kupy web o StR (ale včera se mi to nějak celé potentononc… takže jsem se fest nasrala) a po dlouhatánské době jsem si řekla, že by nebylo špatné, kdybych fakticky s těmi svými weby něco provedla.

>Nedávno jsem si koupila 4 knížky Meg, které u nás byly přeložené co češtiny a momentálně se má sbírka jejích knih skládá z 24 knih v českém jazyce a z 1 knihy v jazyce anglickém. A právě sbírku v angličtině si chci rozšířit. Bohužel to vypadá tak, že se o web o Meg budu starat sama a asi tam ani nikdo nezavítá a nepotěší mě nějakým komentářem. Ale web o Meg Cabot byl vždykcy mým snem a já jej prostě uskutečním.

Nedávno jsem si koupila nové kosmetické přípravky velice oblíbené americké značky NYX. A musím říct, že jsem s nimi nad míru spokojená a chci si svou kosmetiku pořádně rozšířit. Nemusím být ošklivé káčátko… labuť ze mě sice nebude… ale proč bych se nemohla cítit dobře.

Foto: Pixabay.com

Pokračovat ve čtení

Řekni, až se Ti svět začne líbit…

Prapodivný nadpis, není-liž pravda…

Přesto bych řekla, že tak nějak dokáže perfektně vystihnout to, co se za tu krátkou chvíli událo.

Ne, nestalo se nic strašného – zatím. Doufám ale, že se v budoucnu ani nic strašného nestane. Myslím, že lidové rčení “Když se sere – tak se sere…” se mé rodiny momentálně drží jako klíště. A vypadá to, že se v blízké době hned tak nepustí. Co že se to děje?

Inu, moje mamka je nemocná. Tak se dva týdny sama “léčila”… až se úspěšně vyléčila k zánětu ledvin. A to velice, velice ošklivému, jak jí snad tvrdila doktorka. Prý se může z tohohle zánětu léčit až tři týdny. Snad se jí podaří vyléčit se za jeden, ať se netrápí moc dlouho. Jelikož je grogy, starám se o ni (samozřejmě i má sestra, ale nic moc… abych na rovinu řekla… ale neřešme to).

Sestra mi v úterý odjíždí na brigádu na tábor, kde bude cca 20 dnů pracovat jako uklízečka. No, doufám, že to přežije. Prostě si myslím, že není dělaná na to, aby fakt pracovala… brigádničila… ale možná ji podeňuju – jen možná. A jelikož ji do Ovy (odkud pak odjíždí s dětmi na tábor) musí tatík dovézt, vypadá to tak, že bychom to snad mohli psojit i s příjemnou návštěvou tamního CineStaru (ve Futuru). A ano, zašli bychom si na HP šestku. Už minule jsem říkala, že se SAKRA těším. Bohužel to ale vypadá tak, že tam asi ani nepůjdeme, páč mamča je fakt KO. No, jasně, že mě to mrzí… ale co nadělám. Přežiju to, přežila jsem i horší věci… a tady jde “jen” o film.

Ohledně filmu… plno mých známých už na něm bylo. A polovina byla naprosto unešená a ta druhá… to přijala tak nějak… vlažně. Ale já na ně všechny kašlu a obrázek si udělám sama. S pětkou jsem byla nanejvýš spokojená a myslím, že u šestky se budu rozplývat taky

S pokojem to vypadá tak… že se nejdřív vymaluje pokoj ségry (jo, jsem strašně nadšená…) a až pak můj. No, komentovat to víc nebudu. Ani jsem nečekala jiný přístup. Ale co… můžu být ráda, že k tomu malování vůbec dojde, že.

Weby… vypadá to s nimi všelijak. Díky tomu teplu se v mém pokoji pomalu nedá vydržet. Takže se ani nedivím tomu, že se mi pomalu do ničeho ani nechce. Ale já se překonám a udělám to, co mám. abych to měla konečně z krku a byla spokojená z toho, jak jsem svou práci vykonala.

V hlavě se mi totiž vyrojilo plno nápadů na další práci a tak vůbec. Holt… kreativní člověk se nezapře. jen, aby mi to vydrželo co nejdýl a abych to dokázala v budoucnu výhodně využít ve svůj prospěch. Což já určitě dokážu.

V poslední době se v Česku rozjela mánie s Twitterem – zcela vážně. Sice se zpožděním, ale po FaceBooku konečně objevili i Twitter. Jen si myslím, že u něj moc lidí neůzstane, jelikož asi tak úplně nepochopili jeho účel, smysl, využití a tak vůbec… Ale psát tu pro a proti Twitteru a FB… no, dělá to plno lidí… možná to taky jednou udělám. Teď se k tomu však nechystám…

Foto: Pixabay.com

Pokračovat ve čtení

A máme tu prázdniny…

Prý vám chvíli před smrtí proletí před očima celý váš život. To možná platí, pokud jste smrtelně nemocný nebo se neotevře padák, ale pokud na vás smrt skočí ze zálohy, pomyslíte jen na jedinou věc… Do prdele…

Co se dělo za těch pár dnů od doby, co jsem si tu tak nakrásně postěžovala, že už chci mít zkouškové definitivně za sebou? Inu… hlavně to, že už mám všechny zkoušky za sebou! Vážně. Na mou duši, na psí uši… na Elizčino svědomí…

Zkoušku 16.6. z Informatiky B jsem udělala na něco přes 40 bodů… a dostala D! Jako… na to, jak mi to do té mozkovny absolutně odmítalo nalézt… docela dobrý výsledek.

No a PBFT jsem si přesunula z 25.6. na 1.7. Říkáte si proč? No… hlavně pro to, že mi to učení vůbec… ale vůbec nešlo. A taky proto… že si to přesunula i Sanny. I když tohleto opravdu nebyl ten hlavní důvod. A díky-nevím-komu se mi to podařilo!!! Udělala jsem všechny zkoušky na první pokus. A jsem šťastná jako blecha.

A co se dělo dál? 3.7. jsme všichni (myšleno já, ségra a rodiče) odjeli na jižní Moravu za druhou větví naší rodiny. Hlavně se podívat na tetu, která byla v nemocnici a na mé malé neteře. No… vzato kolem a kolem… to byla na jednu stranu fajn návštěva (když jsem si hrála s malýma holkama a večer si popíjela s bratrancem a sestřenkou a povídali jsme si) a na stranu druhou neskutečný hnus (to když se na mě naši dívali jako na něco… no, těžko popsatelné… navíc byla má sestra neustále agresivní a tak vůbec… ale samozřejmě já jsem ze všeho vždycky vyšla jako ta největší potvora… whatever… *sigh*).  Odjeli jsme 7.7. a teď jsem doooma.

Co dělám? No, po cestě jsme v BauMaxu nakoupili potřebné věci pro vymalování pokojů (můj a sestřin). A teď mě čeká dlouhatánská cesta, než si ten pokoj pořádně uklidím, vyklidím a tak vůbec -> uspořádám. Pak se vymaluje a já si zahraju na designéra. Řeknu vám, potenciálním (ne)čtenářům mého něco-jako-blogu, že se toho nemůžu dočkat. A taky se nemůžu dočkat toho, až vystuduju, seženu si práci a začnu sama bydlet! Ano, všude dobře – doma nejlíp. Ale já už prostě potřebuju vypadnout! Nutně! Jinak zcvoknu! Ale to mě čeká až za hodně dlouho.

Dále pak jsem se pustila do dělání nového webu ohledně televizní stanice The CW, místo toho, abych se pustila do dodělávání webu o Meg… a spousty dalších věcí. Ale tak… já to dodělám, dodělám, dodělám.

Umřel nám Michael Jackson. Všude o tom píšou, jeho pohřeb byl, dle mého názoru,  neskutečný cirkus. Svým způsobem to chápu… ale fuj. Byl to bezesporu někdo – měl své plusy i mínusy… ale rozebírat to tu nebudu…

Teď se ale těším na nového Harryho Pottera. Všechny ukázky, které jsem doposud měla tu možnost shlédnout, mě navnadily ještě víc. Těším se, těšííím…

Foto: Pixabay.com

Pokračovat ve čtení

Hm… hunťa bana level 3!

(Ne)milí spoluobčané,
co ku*va děláte na mém blogu?!

LOL

Pozn.: Syki právě v hlavě shořel mikročip. Chová se podivněji něž kdy dřív. Halelujah!

Pozn. Pozn.: Pokud ten joke nechápete, máte problémy s RPG. 

Co se mi jen dneska přihodilo? Hmm… dneska jsme měli konečně tu Case study v Profesním poradenství – dostali jsme A, ale bylo to sakra divné – hlavně, že to už mám za sebou! Cestou z PPRP (ten podivný předmět zmíněný výše) mě zastavili dva malí prcci, že prej jestli si nekoupím květinku. No zkuste jim odolat, škvrňatům malým… a když je dneska ten Český den proti rakovině… tak jsem si tu květinku koupila. Musím se vážně pochválit – pravidelně přispívám na charitu… teda… myslím v podobě těchletěch akcí. Občanskému sdružení Pomoc dětem jsem za ty roky vysolila pěkné penízky.

Ano, k matice jsem se dostala… k právu ne. Ale zítra! Zítra to mám v plánu napravit. Vážně! Na mou duši, na psí uši, na Allenovo svědomí…

Včera bylo konečně první kolo Eurovize. Akorát mě příšerně štve má ségra – dneska si ty songy pouští furt dookola a nahlas, došla jsem k závěru, že mi ESC 09 chce znechutit. Ale to se jí nepodaří.

Když jsem dneska zase tak proplouvala vlnami YouTube, mé denní dávky všeličehos (strašné slovo toto), podařilo se mi narazit na úžasnou věc od T-Mobile. Poslední dva týdny mám nějakou úchylku na reklamy. Furt si dookola pouštím reklamy z Coca-Coly (Always Coca-Cola!) – ale o tom až někdy speciálně… zpátky k T-Mobile. Reklamy T-Mobile mám moc ráda. Ne, nejsem objektivní… protože mám tohoto operátora a v daleké budoucnosti jej nemíním měnit, ani kdybyste mě nastokrát přesvědčovali.

Tohleto mi prostě vyrazilo dech. Je to úžasné, úžasné… První dvě videa jsou z Trafalgarského náměstí v Londýně. UK zbožňuju a pokud se mi poštěstí, chci tam v budoucnu nejmíň 2 roky žít. Trafalgar je krásný, opravdu krásný… a to, co tam lidé předvedli… to mě málem dohnalo k slzám (jsem nějaká sentimentální… shit).

Tenhle chlápek mě totálně dostal. Smála jsem se u toho až hrůza (já v úvodu říkala, že mi shořel mikročip!)

Jo… i P!NK tam nějak záhadně byla… nebo to možná není záhada.

A nakonec opravdu drsné video. Ten nápad se mi moc, moc, moc líbí. Svět reklamy mě vážně nepřestává fascinovat – a pokud to nějak půjde, ráda bych třeba i v reklamě pracovala… ale kdoví…

Songy, na které tancovali:
– Shout – Lulu & The Luvvers
– The only way is up – Yazz
– Dont Cha – The Pussycat Dolls
– Blue Danube Waltz – Strauss
– Get down on it- Kool and the Gang
– Since youve been gone – Rainbow
– My boy Lollipop – Millie
– Do you love me – The contours

Doufám, že jsem někomu zpříjemnila den… a když ne, no tak co… já to přežiju XD

Foto: Pixabay.com

Pokračovat ve čtení

Nějak mě to chytlo…

UPOZORNĚNÍ: Ano, tento post je takříkajíc o ničem a vlastně o všem… píšu si ho jen tak pro sebe.

Co mě na jednom z blogů docela upoutalo, byl článek o Facebooku. Jo, najednou se o něm sakra začalo mluvit – v dobrém i ve zlém. Já o něm vím už víc, jak rok a půl… účet mám zřízený někdy na podzim 09 (byla jsem donucena) a jsem za to ráda. Ve zkouškovém období je to úžasná odreagovačka a vůbec, je to dobrý portál. Ale co mě zaujalo na jednom článku o FB… bylo to, že se zde autor věnuje kvízové vlně na FB.

Je to strašné, fakt. Vlezete na FB a na úvodní stránce se vám ukáže hromada informací o tom, který z vašich přátel si udělal jaký test. A vy prostě někdy neodoláte a musíte se kouknout, co komu vyšlo. Nedejbože si sám/sama poklikáte na to hafo kvízů, jen abyste zjistili, jaký mobil se k vám hodí… či kolik dětí v budoucnu snad budete mít (mně vyšlo 6… 6! to bych se zbláznila!). A ejhle! Jen tím zabijete kus dne… FB je návykovka.

Lenora se mě docela úspěšně drží furt, ale i tak jsem nějak dostala chuť pustit se do svých subdomén a začít je zvelebovat. Jen doufám, že mi to vydrží dýl.

Foto: Kaboompics.com

Pokračovat ve čtení

Život je někdy dosti zvláštní…

Neříkejte mi, že jste o tom nikdy nepřemýšleli. Já v poslední době docela často. Čím to jen jen?

UPOZORNĚNÍ: Smyslem sepsání tohoto příspěvku bylo pouhopouhé “zabití” času. Jenže ono se to nějak zvrhlo. Vyústilo to v jakousi bilanci všeho možného i nemožného. Proto pokud nějakou záhadnou náhodou natrefíte na tento post, nečtěte jej, pokud nechcete pitvat něčí život

Momentálně prožívám takové hodně zvláštní období. Nic se mi nechce. Nic mě nebaví. Nic se mi nelíbí. Jsem divná a vadí mi to. Není tomu tak dávno, co jsem byla tak zaneprázdněná vším možným, že jsem se ani nezastavila. Okolí kolem mě se postupně změnilo. Bohužel… mám pocit, že jen k horšímu.

Asi potřebuju nějakou přestávku. Pauzu… abych zase nabrala nový dech a zase začala dělat to, co mě bavilo… Vždyť i tady na blog jsem už sakra dlouho nic nenapsala (ne, že bych sem psala od zřízení domény nějak zvlášť často… že).

Škola se pomalu chýlí ke konci – no, spíš mi co nevidět začne zkouškové. Z průběžáků mám úspěšně za sebou angličtinu, matiku, makro, management… průběžák z obchodního práva jsem bohužel neudělala na poprvé, takže jej budu muset opakovat znovu a doufám, že jej konečně udělám… průběžák z infa nebyl, což je jenom dobře, protože si nedokážu představit, že bych ho udělala úspěšně.

Nevím… škola mě nebaví… snad mě začne bavit příští rok (pokud do něj vůbec dojdu), kdy se začnu konečně zabývat informatikou. Ne, že bych byla opravdový IT, ale nejsem zase BFU (Bloody Fucking User; BrainFree User)… snad. No, možná je to proto, že to nějak na mě všechno padlo. Těžko definovat co… na mě padlo. Nemám deprese, nikdo mi nijak zvlášť neublížil… prostě… je divné období.

Co se týče přátel. No, vždycky jsem jich měla hodně. Ale je škoda, že nemám alespoň jednoho opravdu dobrého přítele, který by mě neopustil. Ono se to totiž tak nějak stává nepříjemným zvykem. Na základce jsem byla zaškatulkovaná jako šprtka a nic jsem s tím nenadělala. Tím pádem se mi někteří hodně vyhýbali, jako bych byla snad nějaká divná. Jak už to tak bývá… byla jsem i šikanovaná. Ne fyzicky – ale psychicky. Nebyl to žádný med, ale přežila jsem to. Možná teď přichází otázka, jestli jsem ty lidi nenáviděla… či zda-li je nenávidím doteď. Byla jsem častokrát smutná, osamělá, naštvaná na svět… ale nenávist… ne…

Možná je to divné, ale ono to nějak přebolelo a žádná zášť či nenávist nezůstala. Vyrovnala jsem se s tím po svém a nechala nepříjemné vzpomínky za sebou. Základka nebyla zase tak ukrutná a ne všichni spolužáci byli zlí. Našla jsem si svůj okruh “přátel” a přežívala jsem. Zaškatulkovaná jako šprtka, bez příležitostí, kdy by se ukázalo, jaká ve skutečnosti jsem. O to víc mě pak dva roky po absolvování základky pobavilo, když jsem narazila na jednu spolužačku, s níž jsem se dala do řeči (no víte… kvůli starým “dobrým” časům)… a po hodině celkem přátelského povídání mi ona spolužačka s očima na vrch hlavy oznámila, že jsem se strašně změnila a že jsem prostě skvělá. Divné, opravdu divné… a těžko uvěřitelné.

Na základce jsem měla víc tzv. “nejlepších” kamarádek… dalo by se říct, že každý rok jinou, jelikož každá se mé přítomnosti asi po roce přátelství nabažila. Jo, je škoda, že  si neodnáším žádné přátelství do budoucna, ale co se dá dělat. Ani si nejsem jistá, jestli bych zrovna o nějaké přátelství s nimi stála. Byli prostě odlišní.

Přišla střední, gympl, nový začátek. Málokdo mě tam znal, což jsem vítala. Mohla jsem si udělat novou image ^^ No, zkusila jsem to. Tentokrát jsem nebyla považována za šprtku – snad – ale za člověka, který je prostě… jak to jen říct… jiné kategorie. Řekla bych, že si o mě většina lidí myslela, že prostě nejsem člověk, se kterým by šli někam zapařit, zachlastat, pobavit se a tak vůbec.

Byla jsem opět považovaná za tu, na kterou je jednoduše spoleh. Která nezištně udělá práci za vás, která pomůže, která zařídí… inu, zase jsem se nechala využívat okolím. Vyhovovalo mi to? Ne. Udělala jsem s tím něco? Postupně… postupně jsem začala vystrkovat růžky a pořádně se projevila. A bylo to dobře. Už jsem sebou nenechala tak vláčet.

Našla jsem si další okruh lidí, přátel, který tu pro mě byl, když jsem potřebovala. Tehdá jsem byla přesvědčená, že naše přátelství určitě vydrží mnohem déle než ty naše čtyři udrncané roky. A ano… zase jsem se spletla. Určitě to znáte. Myslíte si, že se na toho druhého můžete spolehnout, že bude po vašem boku a že vám pomůže. Inu, nic není věčné a i má tehdy “nejlepší” kamarádka mi během studia na střední škole ukázala záda.

Z jakého důvodu? Už jse odmítala dál dělat někoho, kdo za ni udělá většinu práce a pomáhá jí kde-čím. A měla jsem další “nejlepší kamarádku”. Která se na mě vykašlala s přechodem na vysokou. Kvůli čemu? Kvůli mé další kamarádce. Úplně se ode mě odcizily a nahradily mě jinou holkou, která je stejně stupidní, jako ony dvě (ne, nemluví ze mě závist… ono to tak už bude… představte si, že vám je 20, ale mentálně se pořád chováte na 15 a prostě se nechcete posunout dál).

A ano, vysoká… vysoká škola, na níž jsem za žádných okolností nechtěla zůstat… a zůstat jsem musela. Ne, že by mě nevzali jinam – jen mě nevzali tam, kam jsem vážně chtěla. I teď na vysoké jsem si našla další okruh přátel. Nové nejlepší kamarádky… nevím, jestli má ještě cenu doufat v to, že mi nějaké to přátelství vydrží i do budoucna. V tomto směru jsem hodně pesimistická, ačkoliv jsem realista s velkým sklonem k optimismu.

A co mí internetoví přátelé? Těch bývalo taky hodně. Říkám bývalo… i jejich řady značně prořídly a kdo ví, čím to je způsobeno. Už jsem se po tom pídila několikrát – nedopídila jsem se. A pochybuju, že se někdy dopídím.

Opravdu začínám čím dál tím víc věřit tomu, že se člověk může spolehnout jen sám na sebe. Ne, nejsem smutná… ne, nejsem v depresi… ne, nelituju se… i když přiznávám, že se vyžívám v množství tří-teček-za-slovem. XD

Když jsem tento post začala psát, netušila jsem, jak moc se mé myšlenky zvrhnou a já začnu psát tady tyhle bláboly. Teď by to chtělo ten hluboký nádech a výdech – nabrání čerstvého vzduchu do křídel a tak vůbec. Jo, měla bych se začít učit na zkoušky. Jo, měla bych konečně taky začít makat na svých webovkách. Jo, měla bych konečně říct, jak jsem se v poslední době zamilovala do mangy a anime, ač jsem se kdysi zapřísáhla, že do tohoto světového šílenství nevkročím – stalo se… bohudík. Jo, měla bych si pouklízet pokoj. Jo, měla bych si najít brigádu. A sakra jo… měla bych si zase začít hrát s grafikou a začít zase fotit z radosti. Měla bych toho začít dělat sakra hodně.

Ani si nedokážete představit, jak moc se mi teď ulevilo. Vypsala jsem ze sebe kus mých pochmurných myšlenek a je to úžasný pocit. Jen bych asi měla říct, že mí kamarádi nesouvisí jen se školou a s internetem, mám hodně přátel i mimo tyto dva “světy”… abych ze sebe nedělala zase takovou chudinku – že mě nikdo nemá rád a kdesicosi, to ne… taková já nejsem.

Co na konec? Hmm… asi široký úsměv a chuť jít zase dál. Doufám, že to nebude trvat dlouho a zase sem písnu – popřípadě najdu čas na to, abych začala na těch webovkách zase makat.

Foto: Kaboompics.com

Pokračovat ve čtení