JEN DALŠÍ DRŽKATÁ ŽENSKÁ
Těžko uvěřit, že je to dnes již 14 let od tragické události, která navždy změnila pohled celého politického světa a v lecčems svět také zhoršila. Před čtrnácti lety mi bylo 12 let a přesto si ten okamžik, kdy jsem se dozvěděla, co se stalo, pamatuju jako dnes.
Člověk by si myslel, že když je v hlavním městě tolik obchodů a je jedno jestli malých nebo velkých, snižuje se možnost nekonečné fronty, s jakými mám zkušenosti spíše z Karviné. Ani náhodou…
Víte, jak poznáte, že jste dospělí? Začnete si prohlížet akční týdenní letáky a psát si seznamy pro nákup toho, co je zrovna daný týden v akci, abyste ušetřili.
Abych se přiznala, nikdy jsem v Karviné extra MHD nejezdila, protože jsem většinou měla všechno v okolí v docházkové vzdálenosti, nebo mi nedělalo problém si někam dál raději zajít, než abych si musela platit nějakou jízdenku či rovnou měsíční lítačku a tak dále. Když jsem potřebovala do školy, došla jsem tam, když jsem potřebovala do obchodu, došla jsem tam. Ne, že bych byla takový škrt, ale tak nějak mi to přišlo zbytečné, navíc chodím ráda.
Ryba je kámoš, ne žrádlo!
Už je půlka léta pryč a já mám pocit, že si ho nevyužívám naplno, jak bych mohla a jak bych hlavně chtěla… Mé týdny se skládají z toho, že chodím do práce, po práci do fitka, doma vaření oběda na druhý den do práce a večeře, věčer blogování, kniha, film nebo seriál, pravidelný telefon s mamkou, spánek. Ačkoliv jsem činná až až, nějak mám pocit, že mi něco v létě uniká. Nějaké dobrodružství, akce, blbnutí, pořádný odpočinek.
Bývala jsem zvyklá, že v Karviné se na velké nákupy vždycky vyráželo spíše o víkendu, kdy jsme se jako rodina sebrali, vlezli do auta a zajeli do obchodního centra, které se nachází naproti vlakovému a autobusovému nádraží.
Na vysoké teploty jsem za celý život a své životní putování docela zvyklá, ovšem to, co se v posledních dnech prohání Českou republikou, je snad samotné peklo. Nejen že velice špatně působí na mou šedou kůru mozkovou, na mé svalstvo a občasně i na mou náladu, zdá se, že ještě hůř jej snášejí všeteční pražští turisté.
Nám maloměšťákům leze všechno pražské na nervy. Proč? Protože v médiích se většinou mluví jen o Praze. Jak má Praha málo peněz na to a tamto, jak Praha (ne)zvládá vysoké letní teploty, jak se Praha stále úplně nevzpamatovala z ze stoletých záplav… O zbytku republiky se zase tak moc nemluví, pokud nejde o vraždu, krádež, požár nebo zpronevěru. Jistý centralismus se dá chápat, ale někdy je toho na chudáka obyčejného nepražáka přece jenom dost. Všeobecně tedy vůči Praze panuje jakási nechuť.
Před týdnem jsem se vrátila ze své zasloužené dovolené z Londýna a ačkoliv jsem se ještě neprohrabala všemi fotkami, abych konečně mohla udělat všechny tématické články na všechny své blogy, jak mám v plánu, tenhle jsem si nemohla nechat ujít i kvůli tomu, že jsem díky nedělní kino akci, kdy bylo vstupné za 50 Kč, zašla s Týnkou znovu na Popelku.
Už je to více než rok, co tady v Praze chodím do fitka. Snažím se jej navštěvovat alespoň třikrát do týdne, aby se mi to členství vyplatilo, ale kolikrát jsem ráda, že jdu poctivě dvakrát. Abych se přiznala, nikdy dřív jsem do fitka nechodila, všechno začalo až mým přestěhováním do Prahy a taky tím, že jsem díky sedavému zaměstnání cítila, že tělo potřebuje také jiný pohyb než jen klikání myší.