Fatal error

„Optimista se učí anglicky. Pesimista se učí arabsky. Realista se učí střílet.“

Už je to tak. 2 týdny jsem o sobě nepodala žádnou bližší zprávu. To je neodpustitelné, já vím…

Ale vy mě máte rádi, takže mi to odpustíte!

Nevím, měla jsem v sobě nějaký „tvůrčí blok“ – absolutně jsem neměla chuť sem cokoli psát, nenapadalo mě nic… Tak jsem ten blok tedy překonala a řekla jsem si, že sepíšu něco delšího. Tak tedy:

Čtvrtek 1.5.
Jela jsem s našima a sestrou do Ostravy, opět na Jeremenkovu, opět tam byli vesměs stejní lidé – opět NSZ. U ZSV jsem dostala verzi A. Podívala jsem se na zadání, polil mě studený pot a dala jsem se do díla. Po hodině usilovné práce jsem ze třídy odcházela s podivným pocitem v břiše. Říkala jsem si, že snad hůř už jsem to napsat nemohla. Upřímně jsem se děsila té hodiny přestávky, kterou budu muset zase strávit ve společnosti těch dvou hotentotů, co se tváří, že sežrali všechnu moudrost světa. Vecpala jsem do sebe Siestu, abych pobrala alespoň trochu čokolády – na bagetu, kterou mi mamča udělala jako svačinu, jsem neměla ani pomyšlení. Můj stresem sevřený žaludek nemohl jinak. Jsem ráda i za tu Siestu.

V průběhu hodinové přestávky jsem z těch dvou vytáhla, že ani jeden nezamýšlí jít na žurnalistiku do Olomouce. Trošku mě to uklidnilo, o konkurenci míň. A vehementně jsem je cpala do Brna a Prahy, co nejdál od mé vytoužené školy a ode mě. A po hodině jsem se vydala na OSP. Opět jsem byla v té miniaturní třídě, opět jsem seděla ve stejné lavici – protentokrát jsem ale seděla na straně B. Opět mě polil studený pot. Verze B?! Proč verze B, sakra? Copak se na mě to štěstí vážně chce totálně vysrat? Celou dobu registrace mi hlavou pobíhala věta: „Je to verze B.“ Verze B bývá vždycky ta těžší a já ji mám mít podruhé? Nedávno jsem zjistila, že verze A, kterou jsem měla v březnu, byla taky těžší. OMG OMG Co se mi to pořád děje?

Úsměv mi na tváři nevykouzlilo ani zjištění, že sedím v lavici s holkou z gymplu, se kterou mám seminář Psychologie… zrovna velké kamarádky nejsme a její přítomnost mě silně znervózňovala. Otevřela jsem test a mé čelo se orosilo. Už při první otázce mi bylo jasné, že tohle nebude zrovna můj šťastný den. Při doplňování do vět jsem pokaždé uvažovala nad 2 možnostmi. Prostě děs a hrůza. Zdálo se mi, že mě můj mozek při řešení otázek na dobro opustil. Přišel Analytický oddíl a já se pokoušela kreslit si obrázky, které by mi při řešení pomohly. Obrázky jsem si nakreslila, ale při řešení mi moc nepomohly. Něco jsem tam zakřížkovala a modlila se, abych alespoň nějaké ty body měla dobře.

Při Kvantitativním oddílu jsem už měla mžitky před očima. Sloupce na začátku bývají vždycky ty nejlehčí a já z nich dokázala vyřešit jen pár. Věděla jsem, že se můžu se školou rozloučit… Přejela jsem na otázky, kde se vyskytovaly grafy s procenty a řekla si, že alespoň tohle zkusím. Nejsem s procenty kamarádka, ale když musíš – tak musíš. Test skončil a já ze školy vycházela jako spráskaný pes. K našemu autu jsem se loudala, protože jsem nechtěla, aby naši viděli můj výraz. Byla jsem ze sebe úplně mimo. Našim to došlo hned při prvním pohledu – že jsem to zvorala. Až do večera jsem neměla chuť na jídlo, ani chuť si povídat… prostě neměla jsem chuť na nic. Jen tak jsem civěla na zeď v pokoji a neustále si opakovala, že teď už je po všem. Že se musím smířit s tím, že zůstávám v Karviné.

Pátek 2.5.
Po více než podivné noci jsem vstávala okolo 3. hodiny ráno, protože jsem měla jet na svůj poslední školní výlet se střední – do Bratislavy. Seděla jsem s Kivi a za námi seděla s Jančou Nikitka. Pravda je, že mi místy Nikitka svou předobrou náladu až lezla na nervy, ale není se čemu divit… po tom, jak jsem na tom byla. Udeptaná. Po cestě jsem si schrupla, zatímco jsem poslouchla s Kivi její mptrosku. Mně totiž nedávno odešlo jedno sluchátko do věčných lovišť a naši mi nová sluchátka v tom Electro Worldu přece nekoupí! Ale musím si na něco postěžovat. Mně se ta její velká sluchátka nechtějí vlézt do uší. Prostě mi tam nedrží a vypadávají… strašný tohleto.

Ale ta Bratislava byla fakt moc fajn. Sice mě to kličkování autobusu úzkými uličkami nebavilo, ale jakmile jsme vylezli ven, bylo to o něčem jiném. Já nevím, jestli už jsem vážně takový cvok, že tu Olomouc vidím všude, ale mě vám ta Bratislava prostě připadala jako o trochu větší Olomouc! Vůbec nevypadala jako velkoměsto. To Vídeň jako velkoměsto vypadá. To je mi panečku ale město… Ale Bratislava? Eee…

Nechali jsme se povozit vláčkem s průvodcem, poprocházeli se, kde se dalo… ale nejlepší ze všeho byla rozhledna na Novém mostě. To bylo pokoukáníčko. Nejlepší byla ta cesta výtahem nahoru a pak dolů – Hanka dostávala šoky ^^ Byl to pěkný výlet, i když mě z něj bolely nohy.

Sobota 3.5.
Co já jsem to jen v tu sobotu dělala? Ztráta paměti! Amnézie…! Nemůžu si vzpomenout -.- Nevadí…<

Neděle 4.5.
Stejný stav vygumované paměti jako v sobotu.

Pondělí 5.5.
Řekla jsem si, že seru na semináře a všechny jsem je zabulala. ^^ Přece nebudu poslední dny ve škole trávit při nudných seminářích, kde si profesorka a spolužáci musí něco dokazovat!

Úterý 6.5.
A zabulala jsem i tenhle seminář… LOL Ke konci roku se ze mě stala bulačka. To jsem to ale dopracovala daleko teda. Pohledem jsem se rozloučila s naší třídou, chodbami na škole a tak vůbec…

Středa 7.5.
Poslední zvonění! Na kterém jsem ale chyběla, protože jsem musela jet do Ovy. Ale abych pravdu řekla, nijak výrazně mě to nemrzí, protože to, co jsem slyšela…

Čtvrtek 8.5.
Mamča se ségrou ráno odjely do Chorvatska a vrací se až ve středu – asi. Zůstala jsem s tatíkem sama doma – tatík stejně chodí do práce, takže spolu trávíme minimum času. Začala jsem si dodělávat angličtinu… atd. V pondělí bych se chtěla začít už pořádně učit. Uvidíme, jestli se mi to podaří -.-

Pátek 9.5.
To je dneska. Zatím jsem nic extra zvláštního neprožila, takže ani nemám o čem psát. Jen…

Přišel mi mail od SCIA, že už je přepočtené skóré… tak jsem se šla podívat, jak mizerné to skóré je… a ONO NENÍ! NO CHÁPETE TO? JÁ VŮBEC! JSEM Z TOHO TAK MIMO, ŽE POUŽÍVÁM CAPS LOCK! DRŽTE MI PĚSTI, AŤ MÁM VYSOKÝ PERCENTIL. MALINKÁ NADĚJE NA TO, ŽE SE DOSTANU NA OLOMOUC TU STÁLE JEŠTĚ JE. MALINKÁ, ALE JE!

14 dnů do maturitního dne

Foto: Pixabay.com

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge