Nám maloměšťákům leze všechno pražské na nervy. Proč? Protože v médiích se většinou mluví jen o Praze. Jak má Praha málo peněz na to a tamto, jak Praha (ne)zvládá vysoké letní teploty, jak se Praha stále úplně nevzpamatovala z ze stoletých záplav… O zbytku republiky se zase tak moc nemluví, pokud nejde o vraždu, krádež, požár nebo zpronevěru. Jistý centralismus se dá chápat, ale někdy je toho na chudáka obyčejného nepražáka přece jenom dost. Všeobecně tedy vůči Praze panuje jakási nechuť.
Ačkoliv jsem maloměšťák srdcem i duší a častokrát jsem si na adresu Prahy taky ulevila své, už od dob střední školy jsem se do Prahy chtěla přestěhovat. Za prací. Pocházím z malého slezského města jménem Karviná, které je snad stále ještě na druhém místě v žebříčku největší nezaměstnanosti v České republice. Bylo mi jasné, že se mi práce bude shánět velice těžko, proto jsem svůj zrak upírala k velkoměstu.
Po vysoké jsem se tedy konečně přestěhovala za svou první velkou prací, abych si vyzkoušela, jestli na to všechno vůbec mám. Jsem tu teď už rok a půl a stále se na vše okolo sebe dívám jako maloměšťák. Proto jsem se rozhodla tímto směrem také psát svůj blog, protože stále mě občas něco dokáže pěkně vyvést z míry. Byla jsem vychovaná v jiných životních hodnotách, některé věci mi tady mozek stále nebere a některé záležitosti mě nutí se smát obyčejné lidské hlouposti.
A o tyto zážitky se s vámi velice ráda podělím, protože vždycky je fajn se něčemu zasmát, i kdyby to mělo být třeba to, že i po skoro dvou letech někdy nevím, jakým směrem mám nasednout na metru, abych se dostala tam, kam chci a v polovině cesty zjistila, že jedu špatně.
Foto: Pixabay.com
