Čéče, jste udělali joke! Vás asi zabiju!

NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ.

Fuj tohleto! Co jiného se na to dá říct?

Vejdu do školy (Střední zdravotnická v Ostravě – Vítkovicích), proderu se houfem studentů, mávnu na známé távře a začnu se hledat na seznamu, kde že to jako mám konat zkoušku. Najdu se a zajásám, když zjistím, že ve stejné místnosti je i Kivi. To by tedy bylo. Najdeme třídu a vhrneme se dovnitř. Mám číslo lavice 8 – fajn – identifikuju se, rozdám pár autogramů a jdu vyplnit dotazník. Kolik přihlášek si hodláte podávat? Na které školy? Která je podle vás nejlehčí… nejtěžší… bla bla bla… Dosažené vzdělání rodičů? Odevzdám dotazník, dostanu záznamový arch. Poučení o zkoušce, úsměv do objektivu fotoaparátu administrátora, rozdání testů (dostala jsem variantu B – a řekla bych, že byla těžší, než varianta A.) a jede se!

První otázka… ajajaj… druhá otázka…. ojojoj…. třetí otázka… uch ich och…. přeskakuju na otázku desátou… dvacátou… kapička potu stéká po čele. Přichází nepříjemný pocit a věta – Jsem v perdéli! Uběhne prvních 35 minut, něco v záznamovém archu zaškrtáno je – jde se na oddíl druhý. Modrá akotovka sem, bronzová medaile tam… mysli! Mysli! Uběhne dalších 35 minut – přichází třetí oddíl. Ouha! První otázka… dvacátá otázka… třicátá otázka… koukám na pár židlí před sebou. Konec testu, odložte pisadla!

Podivně nepříjemný pocit – zvorala jsem to…!?

Sejdu se ze zbytkem. Prezentuju své prvotní pocity a docházím ke zjištění, že i ostatní to viděli podobně (ne-li stejně) . Posilním se jídlem a jsem připravena na test ze ZSV. Povedu si snad líp? Nacházím učebnu (opět jsem v ní s Kivi), usedám do podivné židle, která se nakonec ukáže jako úžasný zabíječ času (vozím se sem a tam). Opět se identifikuju, rozdám pár autogramů, zašklebím se do objektivu, rozdají se testy a začnu se testit.

První otázka… obočí vyletí nahoru… druhá otázka… obočí sletí dolů… otočím na otázku poslední. Ha! Dějepis! Zaškrtávám svou dopověď do záznamového archu… a další…a další. Uběhne 30 minut testu a já jsem hotova. Co nevím, nezaškrtávám – body se ubírají. Půl hodiny se vozím na židli sem a tam a koukám na podivně znetvořenou maketu kostry (hlavu má na půl, chybí ji kus nohy, žebra má nějak divně…). Konec testu, odložte pisadla!

Oddychnu si! Konečně! Konečně to mám za sebou! A upaluju pryč ze Zdravky. Informuju rodiče o mém zvorání testu a hned mám lepší pocit. Po cestě z Ostravy s holakam rozebíráme testy. Zjišťuju, že mám alespoň něco dobře. Uff!

Další testy? V březnu… Jdu na ně? Jasně – jdu do toho! Doufám jen, že tentokráte mnohem lépe připravena!

Foto: Pixabay.com

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

CommentLuv badge