JEN DALŠÍ DRŽKATÁ ŽENSKÁ
Když jsem se přestěhovala do Prahy, byla jsem ráda také za to, že tentokrát se konečně budu moci občas podívat na své oblíbené zpěváky, jelikož něco jiného je, když v Praze bydlíte, a něco jiného, když se do ní na koncert musíte dostávat čtyři hodiny.
Eurovizi (nebo také Eurovision Song Contest) znám už několik let, ačkoliv v naší domovině jde stále o poměrně neznámou pěveckou evropskou soutěž. Nejspíš je to dáno tím, že jsem vyrůstala blízko polských hranic, tím pádem jsem už od mala sledovala polské televizní kanály a jak je známo, Poláci Eurovizi každý rok šíleně prožívají. Samozřejmě ne každý rok jsou úspěšní, ale to neznamená, že se na tuhle opakující se událost netěší.
Že je Tom Hanks naprosto boží vím od chvíle, kdy jsem poprvé viděla Forresta Gumpa a naprosto se do filmu zamilovala. Do dnešního dne je to můj nejoblíbenější film, který můžu vidět klidně stokrát a vůbec se mi neomrzí.
Před týdnem jsem se vrátila ze své zasloužené dovolené z Londýna a ačkoliv jsem se ještě neprohrabala všemi fotkami, abych konečně mohla udělat všechny tématické články na všechny své blogy, jak mám v plánu, tenhle jsem si nemohla nechat ujít i kvůli tomu, že jsem díky nedělní kino akci, kdy bylo vstupné za 50 Kč, zašla s Týnkou znovu na Popelku.
Už je to více než rok, co tady v Praze chodím do fitka. Snažím se jej navštěvovat alespoň třikrát do týdne, aby se mi to členství vyplatilo, ale kolikrát jsem ráda, že jdu poctivě dvakrát. Abych se přiznala, nikdy dřív jsem do fitka nechodila, všechno začalo až mým přestěhováním do Prahy a taky tím, že jsem díky sedavému zaměstnání cítila, že tělo potřebuje také jiný pohyb než jen klikání myší.
Pokud mě sledujete už delší dobu hlavně na mém knižním blogu, víte, že jsem potřebovala dát svému životu restart. Jak fyzický, tak psychický. Cítila jsem, že mám i díky práci málo energie, špatně se mi spí, jsem spíš unavená a jen víc a víc kynu. Prostě jsem si řekla dost a rozhodla se pro experiment jménem Paleo a program WHOLE30.
Tenhle citátek jsem dneska ráno objevila na stránce 365copytriku.cz, je prý od Dana Kurland a já nemám důvod tomu nevěřit. Zaujal mě z toho důvodu, že úzce souvisí s mým knižním blogováním. Letos v říjnu to bude 5 let, co se knižnímu blogování věnuju a za tu dobu jsem ušla kus cesty – rozkmotřila se s původní bandou, odešla si na svou sólovku, přešla na novou doménu, s pomocí rozjela knižní spolupráce, pořádala i spolupořádala knižní srazy a hlavně přečetla hromadu knih.
V Praze od 2. do 11. března probíhá festival dokumentárních filmů o lidských právech – JEDEN SVĚT. Chtěli jsme na něco jít už loni, ale nějak naše domluva komplet vyšuměla, takže jsme si letos dali repete a shodli se na jednom filmu. Tím se stala HipHop-erace. Nemohli jsme udělat líp.
Nikdy jsem nebyla fanoušek Kryštofů, tedy na rozdíl od mé sestry, asi proto, že mě Krajčo v pozdějších letech neskutečně vytáčel. Pamatuju si jeho začátky v Medůze, tehdy mi přišel fajn. Pak se to nějak zlomilo a sám Krajčo mi začal lézt neskutešně na nervy, ale musím uznat, že jejich písničky mi poslední roky pěkně hrají do noty. Kryštof není jen Krajčo, je to dalších 6 členů.
V poslední době cítím, že můj život potřebuje nový směr, proto se snažím oživit i dávno zapomenuté věci, přicházet s novými nápady a naučit se zase být kreativní. V náhlém pomatení smyslů jsem si koupila kreativní knihy, po kterých jsem pokukovala už dlouho (o tom někdy jindy), a začala zkoumat i vlny domácího internetu.