JEN DALŠÍ DRŽKATÁ ŽENSKÁ
Air New Zealand má vždycky něco, co mě vždycky přiměje snít o tom, jaké by to bylo zaletět si na krásný Nový Zéland a užít si těch krás přírody. Nejen, že bych se podívala všude tam, kde se natáčel Pán prstenů a Hobit, ale hlavně bych ráda načerpala z prostředí i z lidí všechnu tu pozitivní energii, kterou bych si pak s sebou odvezla domů.
Abych se přiznala, nikdy jsem v Karviné extra MHD nejezdila, protože jsem většinou měla všechno v okolí v docházkové vzdálenosti, nebo mi nedělalo problém si někam dál raději zajít, než abych si musela platit nějakou jízdenku či rovnou měsíční lítačku a tak dále. Když jsem potřebovala do školy, došla jsem tam, když jsem potřebovala do obchodu, došla jsem tam. Ne, že bych byla takový škrt, ale tak nějak mi to přišlo zbytečné, navíc chodím ráda.
Ryba je kámoš, ne žrádlo!
Už je půlka léta pryč a já mám pocit, že si ho nevyužívám naplno, jak bych mohla a jak bych hlavně chtěla… Mé týdny se skládají z toho, že chodím do práce, po práci do fitka, doma vaření oběda na druhý den do práce a večeře, věčer blogování, kniha, film nebo seriál, pravidelný telefon s mamkou, spánek. Ačkoliv jsem činná až až, nějak mám pocit, že mi něco v létě uniká. Nějaké dobrodružství, akce, blbnutí, pořádný odpočinek.
V posledních měsících jsem zjistila, že jsem od čtení knižních blogů přešla ke čtení blogů lifestylových, beauty nebo food. Hledám v nich inspiraci, zajímavé novinky a prostě se bavím tím, co dělají ostatní. Sleduju taky hodně českých a zahraničních vlogerů na Youtube. Rozhodla jsem se vám své oblíbence postupně ukázat.
Bývala jsem zvyklá, že v Karviné se na velké nákupy vždycky vyráželo spíše o víkendu, kdy jsme se jako rodina sebrali, vlezli do auta a zajeli do obchodního centra, které se nachází naproti vlakovému a autobusovému nádraží.
Animáky mám moc ráda a i když jsou má telecí léta dávno za mnou, ráda si do kina na animák zajdu a vůbec mi není trapně. Na pixarovské V hlavě jsem se těšila už od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že se něco takového chystá.
Na vysoké teploty jsem za celý život a své životní putování docela zvyklá, ovšem to, co se v posledních dnech prohání Českou republikou, je snad samotné peklo. Nejen že velice špatně působí na mou šedou kůru mozkovou, na mé svalstvo a občasně i na mou náladu, zdá se, že ještě hůř jej snášejí všeteční pražští turisté.
Poslední dobou cítím, že je toho tolik, co bych chtěla dělat, ale protože si to nedokážu pořádně zorganizovat, nedělám pořádně nic tak, jak bych si představovala. Poslední měsíc nebyl ten z nejlepších, ale vždycky, když vás život pořádně nakopne, musíte najít v tom špatném něco dobrého, co vás nakopne zase správným směrem.
Nám maloměšťákům leze všechno pražské na nervy. Proč? Protože v médiích se většinou mluví jen o Praze. Jak má Praha málo peněz na to a tamto, jak Praha (ne)zvládá vysoké letní teploty, jak se Praha stále úplně nevzpamatovala z ze stoletých záplav… O zbytku republiky se zase tak moc nemluví, pokud nejde o vraždu, krádež, požár nebo zpronevěru. Jistý centralismus se dá chápat, ale někdy je toho na chudáka obyčejného nepražáka přece jenom dost. Všeobecně tedy vůči Praze panuje jakási nechuť.
Televizních show je hodně, že člověk neví, jestli se na většinu z nich vůbec vyplatí dívat. Zažila jsem první book Superstar, Vyvolených, Framář hledá ženu a tak dále… Většinu z nich jsem nesledovala, některé třeba i opakovaně. V posledních letech mě ale úplně přestaly bavit a je fakt, že si teď občasně jen v televizi pustím Výměnu manželek, pokud si vzpomenu nebo na ni natrefím, protože to je prostě krvák jak sviňa 😀