„Paměť je výsadou blbých, chytrý nemá čas si pamatovat, chytrý musí vymýšlet…“
Jan Werich

Dneska toho napíšu víc… a v několika příspěvcích. Protože… jsem jaksi neměla nějak chuť v průběhu těchto pár dní něco psát. Ale teď mi zase vynadala Nikitka, že už bych taky mohla něco kváknout. Ale já udělám víc než to… já budu klidně i bučet, mečet a štěkat!

Ve středu 21.5. jsem prodělala příšernou krizi. Nemohla jsem si vůbec zapamatovat otázky do dějepisu. Rozhodla jsem se, že si dám od dějepisu na chvíli pauzu a že bych si mezitím mohla zopakovat už naučenou češtinu spolu se ZSV. A hned při první otázce z češtiny jsem se zhrozila, jelikož jsem si nepamatovala ani slovíčko. Nic. Vůbec nic. Ještě jsem to nevzdávala a po projetí češtiny jsem se vrhla na ZSV. Tam to bylo ještě horší.

Normálně se mi chtělo i brečet. Brečet nad tím, jak jsem úplně blbá. Bombardovala jsem SMSkama Kivi… která mi pak napsala, ať už jí přestanu psát, že ji znervózňuju. Tak jsem teda začala psát Nikitce. Ta mě sice ujišťovala, že to zvládnu… Lidi, to je snad to nejhorší, co někdo může udělat, i když to nemá v úmyslu. Řeči o tom, že to zvládnete a že to bude dobrý – to je fakt hnus. To Nikitka byla v poho, ale rodiče… mě nejvíc dodělávali rodiče. Sice to je snad poprvé za cca 5 let, co mě fakt upřímně objali, či pohladili po hlavě, ve snaze mi pomoci – ale opak byl pravdou. Já z toho všeho byla fakt na prášky. Já jsem strašný stresmen, fakt jsem… ale nemůžu si s tím pomoct. Dokud není po všem, neuleví se mi.

Ve čtvrtek jsem nějak dojela dějepis a zopakovala si i ostatní 3 předměty. Pak jsem ty hromádky učiva od sebe odsunula co nejdále a už jsem je nechtěla vidět. Když jsem se chystala ke spaní (někdy okolo 22. hodiny), mamča mi řekla, že toho asi moc nenaspím a budu se určitě budit. Sice jsem tak 15 minut nemohla zabrat, ale pak jsem usnula a až ráno mě probudila mamča. Já vám spala jako miminko. Fakt. Ani jednou jsem se neprobudila.

Pak jsem se oblékla do slavnostního (bože, jak já nenávidím boty na podpatku), do tašky jsem si vzala jen anglické časopisy k matuře a vyjeli jsme. Nejdřív směr Slezská univerzita, protože jsme museli vyzvednout objednané chlebíčky (nutno podotknout, že já jsem z těch chlebíčků neměla ani jeden) a pak jsme vyrazili směr gympl. Přijeli jsme tam nějak okolo 7:15 – rodiče sice opět chtěli sedět a čekat v autě, ale já už to nemohla vydržet a řekla jsem, že teda už jdu.

V místnosti pro maturanty seděla už i Kivi a učila se dějepis. UČILA! Chápete to? Já si pro jistotu s sebou nic z maturitních témat nevzala, ještě bych zjistila, že jako fakt nic neumím. Mě tím Kivi příšerně znervóznila. Fuj tohleto! No, a v 8:00 jsem si šla tahat z otázku z angličtiny.

Angličtina
Jediný předmět u něhož si nepamatuju číslo otázky. Asi proto, že mě zrovna tahleta zkouška úplně zdeptala. Vytáhla jsem si otázku New York and Washington. Řekla jsem si, že je fajn, že jsem si vytáhla otázku, o které alespoň něco vím. Akorát že… atlas vám hovno pomůže, když máte mluvit o městech. Sice mi prof. Ostrochovská dala nějaký obrázek Manhattanu, kde bylo snad všechno nakreslené a jakou takous osnovu otázky… ale já byla úplně zmatená. Fakt. Slyšela jsem, jak Kivi mluví o svém tématu (Hobbies), jak tam vesele popisuje, co všechno pěstují na zahrádce apod., a myslela jsem, že umřu. Když jsem pak od potítka přecházela ke zkoušecímu místu, byla to asi ta nejdelší cesta, jakou si pamatuju.

Dosedla jsem, rozložila kolem sebe všechny papíry a čučela na přísedící prof. Brodovou. Měla jsem z ní docela strach, protože je to co…? Mrcha jedna zákeřná, ať už se tváří jakkoli. Začala jsem tedy hovořit o Washingtonu a po té o New Yorku. Zadhrávala jsem se, koktala… odmlčovala, pletla is a are… No prostě hrůza. A ani jedna ze zkoušejících mi nepomohla. Vůbec. To jim fakt nezapomenu. Hnus. Když jsem docházela z místnosti, připadla jsem si jako ten největší idiot. Hned jsem psala domů, že z toho mám špatný pocit.

Dalším předmětem byla čeština a tam jsem se modlila, abych si nevytáhla něco, o čem nemám ani páru – jak v literatuře tak v mluvnici.

Čeština
Vytáhla jsem si otázku číslo 23 – Kritický realismus a zkratky. Srdce mi začalo zběsile tlouct. Celou cestu k potítku jsem mrmlala, že jsem zrovna Kritický realismus nechtěla. Proč? Protože naše češtinářka je vysazená na Rusy. A já ty Rusy TAK nesnáším. Já věděla, že si vytáhnu tuhle otázku. Sedla jsem si k potítku a přísedící prof. Nakládalová (shodou okolností ženská, se kterou jsme byli na zájezdě v Anglii a cosik jsme spolu zažily…) mi předložila taky osnovu a ukazovala mi, co všechno byhc měla zmínit. Já furt jako kolovrátek opakovala, že Rusama začínat nechci. Ujistila mě, že jimi začínat nemusím. Pak mi ukázala i nějaké úryvky, o kterých jsem měla říct, z jaké knihy pocházejí. Podívala jsem se na ni, jako bych snad měla umřít. Tak mi všechna díla poradila.

Nutno říct, že jsem v té češtině k autorům napsala snad všechna možná díla, na něž jsem si vzpomněla. A ještě celkem úhledně, což teda nechápu. Přešla jsem na zkoušející místečko a polkla. Začalo to tím, že jsem blbě zařadila pojem „kritický realismus“ – nejdřív jsem řekal 18., pak 17. a až nakonec 19.st. Hned na začátku jsem udělala pěknou botu teda. A pak jsem hovořila o jednotlivých dílech autorů. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale já si těch obsahů děl zapamatovala nějak moc. U Růsu jsem ty informace tahala ani nevím odkud. Fakt mi to šlo. Já byla mnohem víc zděšená, než zkoušející. Akorát mě znervózňovalo, že mi naše češtinářka prof. Gajdošíková průpiskou ukazovala v mé přípravě, o čem mám mluvit teď atd.

Díky bohu jsem kecala tak dlouho, že jsem se moc nedostala k mluvnici. Jen se mě zeptali, které slovo z výčtu je podle mě odborný termín – řekla jsem, že algoritmus. A ty dvě tak vyjukly, že jsem sebou trhla. Prý se zrovna ta má otázka tahala tento týden strašně mockrát a já jsem jediná, která správně určila odborný výraz. Poté se mě už jen prof. Nakládalová zeptala na 2 knížky z četby. Italské listy od Čapka a Na západní frontě klid od Reamrquea (či jak se teď to jméno píše). Oddychla jsem si, protože tyto knížky jsme fakt četla – sice nedočetla, ale vím, o čem byly. Tak jsem je okouzlila a bylo to. Uff…

Třetí předmět byl dějepis. Dějepis. Tento předmět jsem si za ty 2 týdny natolik znechutila, že ho chci vidět až za hodně hodně dlouho.

Dějepis
Prvním překvapením pro mě bylo to, že jako přísedící nemáme Olinku, ale Gajdošíkovou. Zkoušející byl prof. Brzóska. Když jsem si šla tahat otázku, srdce jsem cítila až v krku. Vytáhla jsme si otázku číslo 16 – Národní obrození a Průmyslová revoluce + ismy. Na jednu stranu jsem byla ráda, že nemám něco jiného a na druhou stranu jsem se zhrozila, protože jsem věděla, že k tomuto tématu v atlase fakt nic nevyčtu. Už u potítka mě zkoušející totálně rozhodil, portože mi řekl, co všechno bych tam měla říct. A díky tomu jsem toho o NO strašně moc zapomněla, protože jsem začala uvažovat o tom, jak vysvětlím agrární revoluci.

Po Kivi opět přišla řada na mě. Já byla nervózní i za ni, jelikož jsem slyšela, jak se chudá plantá v počátcích našeho státu. Navíc mi odvahu nepřidalo ani to, že jednu holku Brzóska nechal z dějepisu rupnout. Tak jsem teda začala. Jenže… mě pan profesor nenechal skoro mluvit. Pořád se mě jenom ptal. Že bych ale delší dobu mluvila já? Ani náhodou.

Navíc v NO ani těch dat moc není.. jen pár, za to je tam hafo spisovatelů a knížek. Nějak jsme pak přešli k průmyslové revoluci, to jsem tam pak nějak mumlala… ani pořádně nevím co. A dokonce došlo i na mou seminární práci, W. Churchilla si přece nemohl nechat ujít. Když už jsem měla po dějepise, ten šutr z mého srdce spadl.

Posledním předmět měly být Základy společenských věd. V tuto chvíli mi bylo všechno už úplně jedno. Absolutně jedno. Říkala jsem si, že už bude konec a nemohla jsem se dočkat.

ZSV
Vytáhla jsem si otázku číslo 6 – Sokratés, Platón a Sociální psychologie. Je legrační, že zorvna když jsme Sokrata s Paltónem probírali ve škole a později z něj byl někdo v semináři zkoušený, říkala jsem, že bych zrovna toto téma chtěla při maturitě. Proč? Protože toho vím hodně. A štěstíčko se na mě usmálo a já si vytáhla zrovna tuto otázku. Přišla jsem k potítku a asi tak 2 minuty čučela z okna, protože jsem se ujišťovala, že jsem si fakt vybrala otázku číslo 6 a ne nějakou jinou. Uznejte, že by to bylo fakt blbý, kdybych psala něco o otázce, kterou jsem si nevytáhla.

Já měla ten list fakt popsaný a ke zkoušejícím jsem šla s lehkým srdcem, že tohle přece musím dát. A taky že jsem dala. Jak já perlila. Já mluvila tak spisovně, jak snad ani u češtiny ne. I když je pravda, že párkrát mi to tam ujelo… ale co… Zkoušející prof. Klupa měl sice pár záludných otázek – hlavně když začal filozofovat. A prof Kardošová mu hezky sekundovala. Ale já… já jsem byla fakt dobrá ^^ Musím se pochválit. Na druhou část otázky zbylo už jen pár minutek, takže díkybohu nezjistili, že jsem si o sociální psychologii všechno tahala někde z paty.

A na konci mi oba poděkovali. Já jim taky s takovým podivným oddechnutím poděkovala a oni se podivili, že jsem první, která jim poděkovala. Tak jsem opáčila, že jsem slušně vychovaná. Co po mně jako chcete? Vím, že jsem se chovala jako kretén! Ale je mi to totálně jedno. No a co? Hlavně že už to sakra mám za sebou, ne?

Pak přišlo ukončení a vyhlášení známek. Angličtina – 2, čeština – 1, dějepis – 2, zsv – 1. Sice mi chvíli trvalo, než mi došlo, co že to jako mám za známky a že mám vlastně vyznamenání. Mně to došlo, až mi to říkal předseda, že vyznamenání je moc pěkné. Pak jsem jen něco podepsala a bylo to potvrzeno – je konec! Fíha…

No a pak jsem šla celá rozjařená volat našim, že už je po všem a jak jsem dopadla. Potom jsem volala prarodičům… psala plno SMS, že jsem to zvládla a bylo to. Pak už se jen čekalo na celkové ukončení v 12:15, rozdali jsme květinky a jelo se domů. Vzali jsme Kivi na oběd na Studentskou – obě jsme to nějak nemohly sežrat. No na to, že jsem vlatsně celý den byla jen o Nestea (miluju ten čaj, miluju, je to odteď můj památný čaj a budu ho uctívat… kecám)… docela divný.

A večer pak bylo slavnostní vyřazení ve velkém sále OPF. Bylo to ujeté, ále co… dostala jsem růžičku a vysvědčení. Pak se jako exot několikrát pofotila s rodinou a bylo to. A je mi srdečně jedno, že jsme vypadali jako Hujerovi. Je mi to fuk. Takhle mluví jenom ti, co závidí, že jim na vyřazení přišlo málo lidí z rodiny. U mě je alespoň vidět, že i když ty rodinné vztahy nejsou nic extra, přidjou se na mě podívat a poblahopřát.

V dalším příspěvku vám popíšu náš maturitní večírek ^^ Děste se předem.

P.S.: Vím, že je to extra dlouhé, ale až si to budu za pár let snad číst (pokud to vůbec vydrží), budu vědět, jak jsem ten den prožívala.

P.P.S.: Omlouvám se za případné chybičky, ale už se mi to moc po sobě nechtělo opravovat.

Foto: Pixabay.com

“Není důležité pracovat. Důležité je informovat druhé, že pracujeme.“

Asi jsem úplně blbá. Ne asi. Zcela určitě.

Už mě to fakt nebaví. Nebaví… nebaví a nebaví…

Učím se jako blázena mám pocit, že jsem už zapomněla to, cm jsem se naučila předtím. Od pondělka (minulého) jsem měla tolik nápadů na příspěvky, které bych sem mohla napsat… jenže jsem se k tomu jaksi nedostala, protože nám snad od středy nešel net!

Dokážete si to představit? Že vám v dnešní společnosti nejde internet? To je jako byste byli bez jedné ruky… nohy… ucha… nosu… bez něčeho, co je obvykle v páru. Ještě štěstí, že veškeré potřebné věci na maturitu jsem si postahovala do compu už dávno předtím. Jinak bych teď byla prostě nahraná. Vždycky jsem věděla, že je pro mě internet důležitý, ale tak týden se bez něj obejdu (pokud ho ovšem opravdu nutně nepotřebuju)… Pro mou sestru je internet životně důležitý – už se u ní projevovaly abstinenční příznaky (nebezpečný tik v oku).

Najedu si na jeden ze svých emailů (mám jich asi 4 – 5) a v jednom mám přijatých 32 mailů o.O V druhém 24 a ve třetím 15! Na ty další jsem raději nekoukala. NA DeviantARTu jsem měla díky špiónkovi 64 nových obrázků na kouknutí! Po otevření ajska na mě blikalo snad 11 zpráv, kde jako jsem? No to je strašný tohleto… fakt že jo.

I když je pravda, že díky nefunkčnosti netu jsem alespoň seděla nad učivem na maturu. Češtinu jsem se učila 3 dny, stejně tak ZSV, dějepis umím jen do půlky a angličtinu jen tak projíždím očima. Prý je to normální, ale já si opravdu nic nepamatuju. Error… error… Já si budu u té matury TAK strašně vymýšlet. A kecy typu: „Udělali to všichni, uděláš to taky…“ mi vážně moc nepomáhají. Protože si pořád říkám, že JÁ to určitě neudělám… Jsem marná.

Už to chci mít za sebou. Ten pátek je strašně dáááleko.

2 dny do maturitního dne

Foto: Kaboompics.com

„Optimista se učí anglicky. Pesimista se učí arabsky. Realista se učí střílet.“

Už je to tak. 2 týdny jsem o sobě nepodala žádnou bližší zprávu. To je neodpustitelné, já vím…

Ale vy mě máte rádi, takže mi to odpustíte!

Nevím, měla jsem v sobě nějaký „tvůrčí blok“ – absolutně jsem neměla chuť sem cokoli psát, nenapadalo mě nic… Tak jsem ten blok tedy překonala a řekla jsem si, že sepíšu něco delšího. Tak tedy:

Čtvrtek 1.5.
Jela jsem s našima a sestrou do Ostravy, opět na Jeremenkovu, opět tam byli vesměs stejní lidé – opět NSZ. U ZSV jsem dostala verzi A. Podívala jsem se na zadání, polil mě studený pot a dala jsem se do díla. Po hodině usilovné práce jsem ze třídy odcházela s podivným pocitem v břiše. Říkala jsem si, že snad hůř už jsem to napsat nemohla. Upřímně jsem se děsila té hodiny přestávky, kterou budu muset zase strávit ve společnosti těch dvou hotentotů, co se tváří, že sežrali všechnu moudrost světa. Vecpala jsem do sebe Siestu, abych pobrala alespoň trochu čokolády – na bagetu, kterou mi mamča udělala jako svačinu, jsem neměla ani pomyšlení. Můj stresem sevřený žaludek nemohl jinak. Jsem ráda i za tu Siestu.

V průběhu hodinové přestávky jsem z těch dvou vytáhla, že ani jeden nezamýšlí jít na žurnalistiku do Olomouce. Trošku mě to uklidnilo, o konkurenci míň. A vehementně jsem je cpala do Brna a Prahy, co nejdál od mé vytoužené školy a ode mě. A po hodině jsem se vydala na OSP. Opět jsem byla v té miniaturní třídě, opět jsem seděla ve stejné lavici – protentokrát jsem ale seděla na straně B. Opět mě polil studený pot. Verze B?! Proč verze B, sakra? Copak se na mě to štěstí vážně chce totálně vysrat? Celou dobu registrace mi hlavou pobíhala věta: „Je to verze B.“ Verze B bývá vždycky ta těžší a já ji mám mít podruhé? Nedávno jsem zjistila, že verze A, kterou jsem měla v březnu, byla taky těžší. OMG OMG Co se mi to pořád děje?

Úsměv mi na tváři nevykouzlilo ani zjištění, že sedím v lavici s holkou z gymplu, se kterou mám seminář Psychologie… zrovna velké kamarádky nejsme a její přítomnost mě silně znervózňovala. Otevřela jsem test a mé čelo se orosilo. Už při první otázce mi bylo jasné, že tohle nebude zrovna můj šťastný den. Při doplňování do vět jsem pokaždé uvažovala nad 2 možnostmi. Prostě děs a hrůza. Zdálo se mi, že mě můj mozek při řešení otázek na dobro opustil. Přišel Analytický oddíl a já se pokoušela kreslit si obrázky, které by mi při řešení pomohly. Obrázky jsem si nakreslila, ale při řešení mi moc nepomohly. Něco jsem tam zakřížkovala a modlila se, abych alespoň nějaké ty body měla dobře.

Při Kvantitativním oddílu jsem už měla mžitky před očima. Sloupce na začátku bývají vždycky ty nejlehčí a já z nich dokázala vyřešit jen pár. Věděla jsem, že se můžu se školou rozloučit… Přejela jsem na otázky, kde se vyskytovaly grafy s procenty a řekla si, že alespoň tohle zkusím. Nejsem s procenty kamarádka, ale když musíš – tak musíš. Test skončil a já ze školy vycházela jako spráskaný pes. K našemu autu jsem se loudala, protože jsem nechtěla, aby naši viděli můj výraz. Byla jsem ze sebe úplně mimo. Našim to došlo hned při prvním pohledu – že jsem to zvorala. Až do večera jsem neměla chuť na jídlo, ani chuť si povídat… prostě neměla jsem chuť na nic. Jen tak jsem civěla na zeď v pokoji a neustále si opakovala, že teď už je po všem. Že se musím smířit s tím, že zůstávám v Karviné.

Pátek 2.5.
Po více než podivné noci jsem vstávala okolo 3. hodiny ráno, protože jsem měla jet na svůj poslední školní výlet se střední – do Bratislavy. Seděla jsem s Kivi a za námi seděla s Jančou Nikitka. Pravda je, že mi místy Nikitka svou předobrou náladu až lezla na nervy, ale není se čemu divit… po tom, jak jsem na tom byla. Udeptaná. Po cestě jsem si schrupla, zatímco jsem poslouchla s Kivi její mptrosku. Mně totiž nedávno odešlo jedno sluchátko do věčných lovišť a naši mi nová sluchátka v tom Electro Worldu přece nekoupí! Ale musím si na něco postěžovat. Mně se ta její velká sluchátka nechtějí vlézt do uší. Prostě mi tam nedrží a vypadávají… strašný tohleto.

Ale ta Bratislava byla fakt moc fajn. Sice mě to kličkování autobusu úzkými uličkami nebavilo, ale jakmile jsme vylezli ven, bylo to o něčem jiném. Já nevím, jestli už jsem vážně takový cvok, že tu Olomouc vidím všude, ale mě vám ta Bratislava prostě připadala jako o trochu větší Olomouc! Vůbec nevypadala jako velkoměsto. To Vídeň jako velkoměsto vypadá. To je mi panečku ale město… Ale Bratislava? Eee…

Nechali jsme se povozit vláčkem s průvodcem, poprocházeli se, kde se dalo… ale nejlepší ze všeho byla rozhledna na Novém mostě. To bylo pokoukáníčko. Nejlepší byla ta cesta výtahem nahoru a pak dolů – Hanka dostávala šoky ^^ Byl to pěkný výlet, i když mě z něj bolely nohy.

Sobota 3.5.
Co já jsem to jen v tu sobotu dělala? Ztráta paměti! Amnézie…! Nemůžu si vzpomenout -.- Nevadí…<

Neděle 4.5.
Stejný stav vygumované paměti jako v sobotu.

Pondělí 5.5.
Řekla jsem si, že seru na semináře a všechny jsem je zabulala. ^^ Přece nebudu poslední dny ve škole trávit při nudných seminářích, kde si profesorka a spolužáci musí něco dokazovat!

Úterý 6.5.
A zabulala jsem i tenhle seminář… LOL Ke konci roku se ze mě stala bulačka. To jsem to ale dopracovala daleko teda. Pohledem jsem se rozloučila s naší třídou, chodbami na škole a tak vůbec…

Středa 7.5.
Poslední zvonění! Na kterém jsem ale chyběla, protože jsem musela jet do Ovy. Ale abych pravdu řekla, nijak výrazně mě to nemrzí, protože to, co jsem slyšela…

Čtvrtek 8.5.
Mamča se ségrou ráno odjely do Chorvatska a vrací se až ve středu – asi. Zůstala jsem s tatíkem sama doma – tatík stejně chodí do práce, takže spolu trávíme minimum času. Začala jsem si dodělávat angličtinu… atd. V pondělí bych se chtěla začít už pořádně učit. Uvidíme, jestli se mi to podaří -.-

Pátek 9.5.
To je dneska. Zatím jsem nic extra zvláštního neprožila, takže ani nemám o čem psát. Jen…

Přišel mi mail od SCIA, že už je přepočtené skóré… tak jsem se šla podívat, jak mizerné to skóré je… a ONO NENÍ! NO CHÁPETE TO? JÁ VŮBEC! JSEM Z TOHO TAK MIMO, ŽE POUŽÍVÁM CAPS LOCK! DRŽTE MI PĚSTI, AŤ MÁM VYSOKÝ PERCENTIL. MALINKÁ NADĚJE NA TO, ŽE SE DOSTANU NA OLOMOUC TU STÁLE JEŠTĚ JE. MALINKÁ, ALE JE!

14 dnů do maturitního dne

Foto: Pixabay.com

Americký film:
„How do you do?“
„All right!“
V pozadí amatérský překlad:
„Jak si to děláš?“
„Vždycky pravačkou!“

Tak jo… zítra mám poslední šanci, jak se dostat na vysněnou školu. Ne, vůbec nejsem nervózní (kecám, kecám, kecám). Dneska jsem dodělala všechny cvičné testy a doufám, že mi něco v té hlavě zůstalo a zítra… zítra se prostě uvidí. Když se mi to opět nepodaří tak, jak je potřeba, budu hodně zklamaná. Pravděpodobně to i obrečím. A až to obrečím, sednu si k učení na maturu a řeknu si, že může být i hůř.

Zrovna teď mi pod okny zpívá banda malých holek se dvěma kluky písničku Měls mě vůbec rád – je to příjemná změna po hodinovém pískání na procházející lidi. Snažím se na ten zítřek nemyslet. Snažím se myslet na tu Bratislavu… tam jedu v pátek. Takový poslední poznávací zájezd v rámci střední školy. Vstává se sice brzo, ále co… to mi nevadí. Bude sranda.

V pondělí a úterý jdu naposledy do školy (vyjma maturitního týdne) a říkám si, že si s sebou v úterý musím vzít foťák, abych si tu školu nafotila. Ve středu máme Poslední zvonění a pak najíždíme na Svaťák. Doufám, že si to za tu dobu narvu do hlavy. Jestli ne, jsem nahraná. Sice ke každému maturitnímu předmětu něco málo umím… ale nejsem si vůbec jistá.

A budu se šrotit.

22 dnů do maturitního dne

Foto: Kaboompics.com