Tři roky, tři byty

Poslední skoro tři měsíce života jsem měla tak napráskané stresem a únavou, že jsem neměla čas dělat to, co mě tolik těší – blogovat. Teď se k tomu konečně zase vracím a je to paráda.

Poslední den v únoru mi moje bývalá spolubydlící oznámila, že se za pár měsíců hodlá stěhovat, protože si kupuje byt. Inu co, nebudu tady rozebírat, jaký nenadálý podraz to byl (protože takové věci neplánujete ze dne na den… kdo z nás má ve skříni hromadu milionů nebo statisíců?), ani jaký ne zrovna hezký průběh to mělo (od podráždění, přes tiché vyhýbání se, až po překvapivý zvrat, obviňování a vyčítání… nic z mé strany), ale chtěla bych se tak nějak zamyslet nad tím, jak moc se mi život neustále mění před očima, až si říkám, že by z toho byla dost dobrá telenovela.

Je mi 27, stálý vztah jsem měla naposledy za Ježíše Krista a už nemám sílu na neustálé odrážení otázek mámy, babičky a většiny mých známých na to, jak to s těmi chlapy mám a kdy už si konečně někoho najdu, usadím se a budu mít děti. V Praze bydlím už tři roky, potřetí jsem se stěhovala a pokud se budu stěhovat znovu, všechno to prodám nebo spálím, protože na to už fakt nemám nervy.

Sportku nesázím, protože nevím jak, ale peníze navíc se vždycky hodí. Koupila bych si za ně totiž něco za odměnu, jelikož si myslím, že si ji za ty všechny karamboly zasloužím. To, že člověk v nouzi pozná přítele, je pravda. Někteří mě o tom totiž přesvědčují neustále… ať už pozitivně nebo negativně.

Někdy je zvláštní, co všechno vás ten život naučí a co za nové zkušenosti si do něj dál odnesete. Já ten svůj pohled na svět zase krapet přehodnotila a cítím, že teď nastává opět ta správná chvíle na to, abych si zase začala života užívat plnými doušky. Chci se na každý den těšit, chci stále něco objevovat, chci být zase veselá a spokojená. A vím, že se vším špatným přijde zase něco dobrého a já doufám, že tentokrát to bude spíš něco skvělého. Protože si to sakra zasloužím.

Foto: Kaboompics.com