>Sereme na to…

Škola. Pouhých pět písmenek. Vyvolávají ve mně poloviční nechuť – odpor. V hlavě mi výstražně bliká velký černý vykřičník. Mám toho dost. Potřebuju pauzu.

Kruciš! Mám pocit, že mi každou chvílí začne v hlavičce blikat errorka. Včerejšek byl takovou konečnou třešničkou na dortu. Od samého rána (měla jsem na 7 a po cestě do školy jsem se děsně bála, což u mě není moc obvyklé… ona Karviná není sice moc bezpečné město, ale kriminalita není zase až tak vysoká – přesto jsem měla strašný strach) mi byly všechny písemky úplně, ale úplně jedno. Nedělala jsem si žádné naděje, že bych snad mohla napsat písemku z fyziky (učivo – vlnová optika) lépe než na 5. Věděla jsem o tom velký kuloví – a vážně mi to bylo úplně jedno. Následovala písemka z biologie (učivo – genetika populací)… doma jsem se sice na to koukla, ale stejně jsem dopředu počítala s jistou 5 – a bylo mi to fuk. A mně vážně písemky nejsou jedno. Kor když se jedná o vysvědčení…

Ale tenhleten den… jsem se projevila jako naprostý flegmoš. Tenhleten stav bych chtěla zažívat častěji, než se stresovat z toho či onoho. Sice jsem ve škole zase tvrdla až do půl čtvrté, ale co…

A dneska? Dneska jsem se dozvěděla, že mám na výzu jen dvě 3, což je docela úspěch. Nic závratného se nestalo. Jen jsem došla k názoru, že teď bych se mohla na pár věcí do rozdávání vysvědčení vykašlat. Známky už jsou uzavřeny, takže bych si stejně už nic neopravila, takže by můj blikající mozek mohl přestat fungovat na sto procent a uchýlit se k takovým… 80.