„Radost z uvažování a z chápání je nejkrásnějším darem přírody.“
Albert Einstein

Dneska je úterý. Úterý je dobrý den. Je to den boje za dobrou snídani. Alespoň podle Bebe. A co je to podle mě?

Den jako každý jiný. Anebo možná taky ne. Možná se dneska událo něco výjimečného.

Bohužel.

Jen jsem dneska vstala okolo osmé hodiny ráno, poutírala a poumývala nádobí a pak se vrhla na uklízení a vyklízení pokoje. Teda… uhm… tolik prachu… no pfujt! A to byl jenom koutek s televizí. Co potom ten zbytek. No, zase takovou bordelářku ze sebe dělat nemusím, že. ^^

Na CSFD mám odhodnoceno už skoro 500 filmů (přesněji 460) a pořád to není konec. Já jsem vážně kulturní maniak. O čemž vypovídá i to, jak jsem se pustila do psaní článků na stmiwani.wz.cz Twilight vesmír mě prostě baví… no. A na film se fakt těším, což už jsem nejednou říkala. A je mi totálně jedno, že to podle trailerů vypadá na nějakou poťouchlinu. I tak se těším.

A jak jsem na tom s doménou…? Složitě. Pokračování příště.

Jsem kulturní maniak. Tečka.

Tatík mi dneska zase nadával. Nic nového pod sluncem. Tak si říkám, jestli mí rodiče ví, že mají i druhou dceru a že ta se fláká mnohem víc než já. A jenom proto, že mi škola začíná skoro o měsíc později, po mně přece nemusí každý den štěkat… no ne? Jeden aby se z toho pomalu zbláznil.

Jsem TwiTuber. A baví mě to.

Počkat… já jsem tak nějak vůbec YouTubeTuber. LOL To je strašný slovo. Prostě a jednoduše – když najedu na YT, dokážu tam klidně strávit i celý den. Až takový jsem cvok. Ale kdo cvokem není?

Zítra bych měla jít na testy z autoškoly a později do Kaufu na schůzku ohledně brigády na inventuru. Jajx! Snad to bude dobrý.

Jinak – zítra by měla mít Nikitka svou první jízdu či co to vůbec. Budu jí držet pěstičky. A stejně tak ještě někomu jinému kvůli přijímačkám.

Život je někdy hodně zvláštní. Třeba vůbec nechápu, proč píšu to, co zrovna píšu. Jen tak si píšu. Rozumíte tomu někdo? Protože já teda ani omylem.

Teď koukám na Kriminálku Miami. Bže to je ale divný díl. Absolutně ho nechápu. Možná to bude tou večerní hodinou. Anebo taky tím, že je to prostě divný. o.O

Už raději přestanu psát. Stejně je to příspěvek absolutně o ničem. Ale odreagovala jsem se.

Foto: Pixabay.com

„Moudrý je ten, kdo se dovede učit od druhých.“
Ernest Thompson Seton

Jenže prdlačky. Ono je totiž 1.září a ne 1.května. Mimochodem… pokud jste se chystali jít do kina na film Máj, upusťte od toho. Hrůza hrůzoucí. Na Stropnickém je hezký jenom ten kůň a z Jarmily nám udělali prostitutku… asi. Nechoďte, nechoďte… varuju vás!

Dneska jsem absolvovala svou první jízdu v provozu. To bylo teda něco. Něco hodně… to nemá ani výraz. Já vím, že je to všechno jenom o cviku. Ale ježiši, to bylo poprvé, co jsem jela 70tkou! To se s 20tkou a jízdou po parkovišti za letňákem fakticky srovnat nedá. Ještě že jsem po cestě natrefila na řidiče, kteří si všimli toho nápisu Autoškola a dávali si mnohem větší pozor, než já. Fuj to!

V Prioru byla dneska 20% sleva, takže se zákonnitě šlo na nákupy. A já si koupila nové přezůvky, i když do školy teda vážně žádné nepotřebuju – tak ale… na „po doma“ se to hodí vždycky. A ještě jsem mamču uvrtala do koupě „sportovního baťůžku“ – ne že bych se snad někdy pokoušela aktivně sportovat… pokud sportovat, pak jedině pasivně – jenže ten baťůžek je totiž ze stejné série, jako má jedna úžasná kabela (NE kabelka… kabelky do fuj!)… takže jsem prostě neodolala…

Foto: Kaboompics.com

„Štěstí i neštěstí je věcí duše…“
Démokritos

No, docela dost… Tak proč jsem tedy tak dlouho nenapsala? Inu, nějak nebyl čas. Chuť by byla, ale ten čas mi ubíhal nějak příšerně rychle. Za pár dní bude konec srpna. Bude to historicky poprvé, kdy nepůjdu se začátkem šk. roku do školy – začátek šk. roku je myšlen ve spojitosti se začátkem šk. roku pro základní a střední školy. A to proč? Protože mně škola začíná až 22. září.

Áno, čtete správně. A pokud vás ještě neunavilo přemýšlení, tak vám jistojistě došlo, že jdu na výšku (kdybyste náhodou na můj blog zavítali poprvé v životě, což se může stát… protože sem nikdo kromě mě nechodí)!

Hmm… co dál. Dál se opětovně pokusím zpětně sem na blog naházet pár keců, abyste věděli, co se mi za tu dobu jakože událo. A že toho bylo požehnaně!

Ale abych vám to řekla ve zkratce:

Dočetla jsem BD v EN. Zároveň sice čtu i CZ překlad, ale prostě jsem neodolala a přelouskala to v EN. No páni. Narozdíl od nespokojených a věčně kritizujíchc fanoušků se mi BD dost líbí. Logicky vzato – jinak to ani skončit nemohlo. Tak jestli se vám to nelíbí, váš problém.

Dneska jsem měla svou třetí jízdu v autoškole. Jakpak mi to jde? Mno… začátky nikdy nejsou lehké, ale už je to docela dobrý ^^ Chce to jen cvik a míň křeče XD

Díky Honzovi už mám založenou svou vlastní doménu. Ale kdy bude kompletně sprovozněná – těžko říct… Nejdřív musím udělat grafiku na jednu ze svých poddomén, protože ta je momentálně nejdůležitější. Pak subdoména druhá, a potom na doméně rozcestník s pár kecama.

Začala jsem svůj pokoj pořádně vyklízet a vyhazovat spoustu věcí. Proč to? Protože si ten svůj pokoj CHCI vymalovat. Přesněji řečeno – tatík mi nejdřív musí ukázat, jak si jej mám vymalovat. Ale to se poddá. jsme přece šikovná holka.

Zítra jedu ke Kivi domů – do Petrovic – abych jí zase upíjela krev. Když už jsem posedlá tím Edwardem, že. V sobotu tak totiž budou Petrovické slavnosti a možná přijde i kouzelník XD Prdlajs. Na oznámku píšou, že by tam teoreticky měla být skupina PEHA (něchápem, všude píšou, že se rozpadli o.O) a skupina Buty, od níž umím leda tak pár písniček. O to víc je budu zpívat ^^

No a dneska se máme jít podívat do kina na film Mamma Mia! Konečně! Těším se, těším..

Pokračování příště…

Foto: Kaboompics.com

„Kdo nemá jediného přítele, toho život nestojí za to, aby byl žit.“
Démokritos z Abdér

ošmiganá = ostříhaná (kdybyste tomu nerozuměli)

Tak jo… ráno jsme vstávaly docela brzo, jelikož jsme musely jít ke kadeřnici. U ní jsme zkejsly asi tam hoďku a odcházely o 250 kaček lehčí. Jakpak vypadám? Uhm… ostříhaně ^^

Jen mi trochu sestříhala konečky, prostříhala vlásky tak, aby můj výsledný účes vypadal jakože… chmpf… prostě rozevlátě, roztřepeně… a výsledný efekt je takový, že mám mírnou ofinku a snad dvakrát víc vlasů na hlavě XD Tak zase vypadám krapet jináč.

Po ošmigání jsme s mamčou zašly do nábytku (u Gondoly – restaurace…) podívat se na psací stoly a postele. Jakože výběr nicmoc. Ještě nám v Karviné zbývají dvě prodejny nábytku, ale nemyslím si, že budeme úspěšnější. Ostrava to jistí. Jen o tom musíme přesvědčit i tatíka.

Jinak ten den nebyl nijak zvláštní, jak jsem si původně myslela. Jasně… pár věcí jsem pořešila, ale teď už Xtou hodinu čučím do compu na naskenovanou příručku k autoškole a dělají se mi z toho mžitky před očima. Myslím, že značky již ovládám perfektně. Už nastal čas přejít na silniční pravidla a kdesicosi. Ale výslovně se mi nechce učit popis motoru atp. Fuj! To je jako bych se učila fyziku. Zase. Chjo.

Mám docela obavy ze zítřka. Máme mít svou první jízdu na parkovišti za letním kinem v parku. Snad tam do ničeho nenabuřím o.O

BD pořád nečtu. Furt se mi nechce. Ale Kivi je Twiligh ságou taky nakažená. Vedly jsme spolu docela plodný rozhovor na ajsku ^^

Náš rozhovor

Foto: Pixabay.com

„Jsou lidé, kteří se i vnitřně odívají, jak to vyžaduje móda.“
Berthold Auerbach

Včera jsem se zapomněla zmínit o tom, že jsem se zaregistrovala na csfd.cz Tak se o tom zmiňuji dodatkově. Akorát… že pokud chce člověk komentovat, musí nejdřív ohodnotit hvězdičkami na dvě stovky filmů. Pro mě žádný problém. Já filmů viděla už pár stovek. Jenže jsem nevěděla, že tam mají limit – na den můžete ohodnotit jen stovku filmů. Chjo… Takže pokračování zítra.

Jinak jsem si dososala ten film. Jmenuje se Camp rock a baví mě. Jako ostatně skoro všechny hudební a zároveň i taneční filmy. Jsem zvědavá, kdy se o tomto filmu dozví zbytek naší republiky. A bude se opakovat přesně tentýž scénář, jako tomu bylo u High School Musical. Já o obou filmech věděla dávno předtím, než po něm začali bláznit lidé u nás. Dávno jsem jej měla shlédnutý a dávno jsem vlastnila soundtracky. Áchich ouvej. Teď se těším na třetí pokračování.

Je mi jedno, na kolik tyhle filmy lidem připadají trapné, přeumělkované a tak strašně teenagerovské. Mně se na tom líbí ta hudba spojená s tancem. A ty barvy! Bže ty barvičky! Ta živost. Ne jako tady u nás, kdy třetina obyvatelstva chodí v černém, protože si tak připadají děsně cool, třetina se snaží jít ve stylu oblékání s dobou a třetina si chodí, v čem se jí zachce… podle nálady. Mimochodem – já patřím k té třetí třetině. Když se dívám na film tohoto typu, mám z něj lepší pocit. Užívám si to. Zpívám si, hýbu se a místy mě zamrzí, že nebydlíme ve Státech. Tam bych měla přístup k tolika věcem -.-

Zítra ráno mám jít ke kadeřnici. Jsem zvědavá, jestli se jí podaří něco s mými „úžasnými“ vlásky provést. Dost o tom pochybuju. A i později by měl být den nabitý. Navíc bych se už konečně měla kouknout na tu knížku z autoškoly! A zase si to zopakovat -.- Cvik dělá mistra.

Pořád jsem nezačala číst Breaking Dawn. Nějak se mi to prostě nechce číst v EN. Ale zase čekat až někdy do listopadu, až to bude v CZ. No nevím, nevím… Stejně už vím, jak to dopadne a co tam vůbec je. Ale na druhou stranu, vědět a vědět je rozdíl, že. No, uvidíme, uvidíme… jak se to vyvrbí.

Foto: Pixabay.com

„Rozesměj publikum!
Zažeň jeho nudu.
A nebude-li si tě vážit a zapomene na tebe ve chvíli, kdy projde dveřmi, nevadí.
Lidé vždycky zapomínají na ty, kdo pro ně něco udělali.“

Sacha Guitry

Nedokážu uvěřit tomu, jak skvěle se sem ten citátek hodí o.O

Co je u mě nového? Asi nic moc. A přece hodně. Připadá mi, že už ani ten můj blog Kivi s Nikitkou nečtou, jinak by totiž věděly, jak jsem na tom. Jak jsem na to přišla? Docela jednoduše. Ale to bych raději víc nerozváděla.

Sobota 9.8.
Hmm… co se dělo v sobotu? Nic převratného. Jelikož jsem v pátek po tom všem usnula až někdy ke třetí ráno (to už vlastně byla sobota), vstávala jsem v sobotu někdy okolo půl jedenácté. Spíš asi později. I tak jsem se během noci několikrát vzbudila. Nějak se mi ve snech vracelo všechno špatné, co se mi za celý život událo. Pěkně fuj! to bylo. Tak ale… přežila jsem to, jako ostatně vždycky. Co tě nezabije, to tě posílí.

Zbytek dne mi tak nějak splývá. Prostě nic úžasného se nestalo. Po většinu dne jsem se necítila moc dobře, takže jsem byla zalezlá ve svém pokoji, pouštěla si videoklipy z YT, nebo vůbec hudbu tady na noťasu a u toho si četla Eclipse (Zatmění).

Neděle 10.8.
To až dneska přišel takový ten bod zlomu. Je tomu pár hodin, co se mě Kivi snažila navnadit na Mumii 3 do Cinestaru. Nebýt toho, že jsem to jako první před pár dny navrhla sama, dokonce se dívala po volných termínech a toho, že jsem jasně už předtím řekla, že některé dny prostě nemůžu…. nebýt toho všeho, tak bych to dokázala překousnout (myslím to pozvání na dobu, kdy fakt nemůžu). Jenže jsem to nepřekousla, protože… to najednou bylo jedno k druhému a dost se to na tu kupku nahromadilo. A pak to prostě vybouchlo.

Možná mi taky dodal ten telefonát s Nikitou, kdy mi volala z čistě zištných důvodů – zeptat se na něco ohledně školy a ještě něco jiného. A já bláhová si myslela, že alespoň slovíčkem zavadí o to, co jsem napsala na blog. Ale prd se dělo. Ano, ani Kivi neměla zdání, co se to se mnou děje. To fakticky bolí, holky moje, bolí.

A z rozhovoru s Kivi se vyvinulo něco, co jsem ani nezamýšlela. Zdálo se mi, jako by některá slova vyzněla prostě a jednoduše na prázdno. V některých momentech konverzace jsem přes slzičky neviděla na klávesnici. Měla jsem pocit, že to místy nevydržím, vypnu okno a odhlásím se. Asi je dobře, že mám alespoň tady tenhle blog, který nikdo kromě mě nečte… takže si tady můžu pořádně postěžovat. A svým způsobem i popovídat. Jen tak – sama se sebou.

Nemít si s kým popovídat je v mém případě… něco hodně zlého. Protože já jsem od přírody hodně ukecaný člověk. Myslím povídání s kamarády z reálu, ne s lidmi, které znám díky projektu HOcz a pár podobných věciček. Ti tu jsou pro mě skoro vždycky. Je to takové… místy docela i anonymní. Vypovídat se někomu, kdo žije na druhé straně republiky a vědět, že to bere docela vážně a snaží se i pomoct. Díky za takovéhle lidi. Fakt díky.

Teď to zase vypadá, že se s Kivi dostáváme do starých kolejí. Ale nevím, nevím… Nechci být ta zlá a dělat vlny. Nechci být uražená a zapšklá, ublížená. Prostě se toho pocitu nemůžu zbavit. Nejde to.

Podařilo se mi Kivi nakazit Twilight ságou. I když z jejích reakcí mám spíš pocit, že to dělá kvůli mně. Ne kvůli sobě. Ne kvůli její vlastní chuti. Ale kvůli mně. Hmm… no a co. Tak si budu nad Edwardem „slintat“ sama. Já a pár stovek dalších fanoušků ^^ Před pár minutami jsem dočetla Zatmění a tak nějak se nemůžu odhodlat k tomu, abych začala číst Breaking Dawn.

Teď už to budou *koukne na hodiny* 3 hodiny, co jen tak brouzdám po nekonečných vlnách YT a hledám si videa s Twilight tématikou. Jo, jsem tím posedlá. Jak knížkami, tak přicházejícím filmem. A je mi to úplně jedno. Úplně. Takhle si totiž rozšiřuju obzory. Doufám, že jednou se mi podaří rozšířit si obzory natolik, že se podívám do Států a zase do VB… a plno dalších míst. Jenže k tomu je potřeba co? Jenže k tomu je potřeba mít penízky. A ty co? A ty nemám! I když je fakt, že mi co nevidět přijde výplata na účet. Jenže tu výplatu utratím na vybavení pokoje. Fíha.

btw Jsem dneska díky YT objevila nějaký další hudební film z dílny Disney Channel. A už si ho sosám.

Foto: Pixabay.com

„Není pravda, že bych se bál smrti – jen nechci být u toho, až se to stane.“
Allen

Dnešek byl pro mě dost těžký. Japato? Tapato… Dneska se ve Studénce stala železniční nehoda – pokud se to tak dá nazvat. Někdy okolo 10:30 na projíždějící rychlík Euro City z Krakowa do Prahy spadl kus mostu. Vlak tou dobou jel 120 kilometrovou rychlostí (před tím 140 km/h – strojvůdce prý viděl kus padajícího mostu, takže se snažil zabrzdit… podařilo se mu rychlost o krapánek snížit). První dva vagóny to prý napraly do mostu a třetí se čtvrtým ty dva předchozí snad ještě posunuly, nebo přejely… či co. Nepochopila jsem to. Na místě zemřelo šest lidí, sedmý podlehl zraněním v nemocnici. Zraněných je snad 67 lidí. Ve vlaku nebyli jen Češi, ale i Poláci, Slováci, Francouzi a Ukrajinci.

Ať už tomu věřit budete, či nikoliv… někdy v době, kdy se událo toto neštěstí, jsem měla velice podivný pocit. Nevěděla jsem ale, o co jde. Až pak na mě volala máma, že se něco stalo a ať se kouknu na net. A tam to bylo -.- Přečetla jsem si první článek zmiňující se o nehodě a v tu chvíli… mi začalo být dost zle. Věděla jsem, že to pro mě je určitě něco víc než pro zbytek mé rodiny, jen jsem nevěděla proč… Došlo mi to, až když jsme byly se sestrou v autoškole na seznamování s vozidlem atp.

Zatímco jsem poslouchala výklad učitele o tom, kde co v autě je, šrotovala mi v hlavě kolečka. A pak mi to konečně docvaklo. Přesně v tomhle vlaku měl jet můj dobrý kamarád. Srdce mi začalo rychleji být, ale nikdo z rodiny na mě nic nepoznal. Výuka v autoškole skončila a já šla se sestrou domů, kde už na nás čekala mamča. Za chvíli přišel i tatík, takže jsme se nejdřív koukali na zahájení OH v Číně a pak nějak padlo slovo na tu nehodu.

Z rozjímání o tom, jestli tam ten člověk byl nebo ne, mě vytrhl až zvonící mobil – volala Kivi ohledně té inventury v Kauflandu. Hovor trval jen chvíli. Po té jsem ještě chvíli pobyla s rodinou a do svého pokoje jsem se odebrala až v době, kdy se všichni tři odebrali autem do Hypernovy. Pak jsem s třesoucími se končetinami usedla ke svému notebooku a vyhledala další články o nehodě. Mezi čtením jsem se svému kamarádovi snažila dovolat. Ale nebral mi to. Srdce mi neustále silně bilo. Telefon mi nezvedali ani jeho rodiče. Začala jsem mít strach. Psala jsem si na ajsku s Jessí a snažila se z toho svého strachu nějak vypsat. Nic moc ale nepomáhalo.

A až po hodině mi od kamaráda přišla zpráva, ve které mi sděloval, že je v pořádku. Prý seděl v zadních vagónech a má zlomenozu ruku a krapet pohmožděnou nohu. Ani netušíte, jak moc se mi v tu chvíli ulevilo. Byl v pořádku. Akorát… že jsem později zjistila, že v tom vlaku byla i má exspolužačka. Viděla jsem ji totiž ve zprávách Novy. Doufám jen, že v tom vlaku nebyl nikdo další, koho znám.

Zarážející je ovšem i to, že právě tímto spojem jsem několikrát jela. Mohlo se mi stát totéž, co jim. Já vím, že je to „co by – kdyby“. Ale i tak mi z toho běhá mráz po zádech.

Vím, že tady na tenhle blog se moc lidí nedostane – jen ti, kteří o něm vědí. Avšak i tak bych touto cestou chtěla všem rodinám obětí říct, že je mi to moc líto. Přestože na této katastrofě nenesu žádnou vinu, je mi to moc líto. A doufám, že se zranění co nejdříve uzdraví. Zároveň bych chtěla uctít památku zesnulých – pomyslnou minutou ticha.

…

Pro Nikitku, která se tak v předchozím příspěvku v komentářích rozohnila:
Nechci být chytrá, proč? Já jsem realista. Vidím věci tak, jak jsou. Bohužel to říkám častokrát na rovinu. Popravdě – jestli bych si šla pro číslo k nejvíc sexy chlapovi v okolí? Nevím, možná… je sexy a sexy. Kdybych o něj vážně stála, šla bych.

Ale to jsou jenom mé skromné spekulace. Nevím, být na Tvém místě… Ono, nechci být na Tebe zlá. Mám Tě moc ráda. Tebe a Kivi. My tři jsme nerozlučná trojka. Nevím, možná že vám tak trochu závidím to vaše dobrodužství v Shimanu. Ten pocit, že nejsem s váma. Že s váma bezstarostně nežvatlám tak jako dříve. Ráda bych si s vámi alespoň poplkala po ajsku. Ale buď tu ani jedna z vás není… anebo je a když se zeptám na práci, odkážete mě na nikitin blog… nebo pořád mluvíte o žužu a ňuňu atp. A tak z vás mám pocit, že k vám už nějak nepatřím. To mě mrzí.

Říkáte mi, že jsem z vás všech prej ta, co je morálně na výši (nebo jak). Možná máte pravdu. V tomhletom směru jsem asi rozumově starší. Je to dáno prostředím, ve kterém vyrůstám a také mým znamením. Já už těžko budu jiná. Přesto o sobě můžu s jistotou prohlásit, že bych nebyla tak zblbnutá do spolupracovníků. Ani do kluků v Bonatransu jsem nebyla. A proč? Protože vím, že dělníci nejsou na mé inteligentní výši. Jasně, zní to až příšerně nadřazeně… ale tak nějak… prostě potřebuju vedle sebe inteligentního kluka. Jo, chápu, že se vám ta jejich tělíčka líbí, že jste z nich tak mimo. Přesto mi to vzdychání začíná lézt krkem.

Kor v Tvém případě, Niki. Sama víš, jak to s těmi vztahy máš… a v Shimanu jsi snad zblázněná do pěti kluků a tak nějak z toho všeho mám pocit, že sama dobře nevíš, koho z nich máš nejradši. Mám Tě ráda a nechci zase vidět, že se trápíš. Ale Ty právě k tomu ošklivému stavu zase směruješ.

Zároveň je mi z dneška dost ouzko. A docela mě štve, že jsem de fatco ani z jedné z vás nějak necítila takovou tu podporu. Asi jsem moc náročná. Připadá mi, že jsem se vám odcizila – nebo že jste se mi odcizily vy dvě. Chybíte mi. Ale nebaví mě pořád se snažit vás někde nahánět a pak se zase jenom dozvědět o těch individuech v Shimanu. Nikdo z nás to nemá lehké… to vím. Ale sakra! Já si potřebuju popovídat. Ale fakticky popovídat…

A poseroutky jste! A jste… a jste… a jste!

Foto: Pixabay.com

„Naděje umírá poslední… ale přece!“

Na co že to byl dneska plodný den? Nó…. koupila jsem si u Bati dva páry bot – jedny černé žabky a jedny takové letní polotenisky – růžové.

Jó, budu lidi na ulicích šokovat!

Juchůůů!

No a později jsem trénovala dopravní značky v testech. Ze 142 značek jsem měla špatně pouze 9. Což je úspěch! Ale z toho trénování mi později už šla hlava kolem. Snad je budu umět na 100 %, abych si je nemusela neustále opakovat.

A odpoledne nás tatík seznamoval s naším autíčkem. Řeknu vám – to bylo teda něco! Sice si z těch technických věcí pamatuju každou třetí věc… ale učila jsem se řadit! A taky krapet rozjet auto… a taky couvat. Podařilo se mi to dvakrát, napotřetí jsem nějak místo brzdy šlápla na plyn, takže se vrata naší garáže začaly až nebezpečně přibližovat. Ále všechno je zatím v pohodě.

Mám však docela strach ze zítřka, jelikož se zítra máme v Autoškole seznamovat s autem. OMG To bude zážitek -.-<

A nakonec ještě takový menší vzkaz pro mé stále pubertální kamarádky (vy víte kdo) – Už z těch vašich chlapů začínám bláznit. Žužu sem, ňuňu tam… další chlap, další chlap a zase další… Kruci! Už se sakra seberte a vymamte z nich ta telefonní čísla, nebo já nevím co!!! Ale tohle už začíná být neúnosné. Vy jste jimi posedlé! Si v porovnání s váma připadám jako nějaký suchar -.- A to teda fakt nejsem! Mám vás ráda… ale bože… vy jste stražné poseroutky!

Foto: Kaboompics.com

„Nevíš-li kudy, nevadí!!
Jdi za většinou.“

Takže mám za sebou „schůzku“ s kosmetičkou. Tak mě potrápila, poďubala, poškubala… a stálo to 232 kaček. Ale stálo to za to! Dokonce i segra mi řekla, že prej vypadám líp. A to je teda něco. Muhahááá… snad mi to vydrží dlouho ^^

No a později jsem i se segrou šla na tu Atuoškolu. Přišly jsme tam a já jako první sedla ke compu, abych si vyzkoušela poznávačku značek – 30 minut 25 otázeček. No, prošla jsem. I když jsem si z učebnice přečetla jen šest stránek značek.

Segra měla pak mnohem lehčí verzi, mno. Ale i tak – obě jsme prošly a to je to hlavní. V pátek se prej budeme seznamovat s vozidlem. To bude prča.

Já o autě tak akorát vím, kde je volant, řadící páka, brzda a že má auto čtyři kola… bacha, ještě vím, jak hodit blinkry a zapnout ostřikovače. A to nás pak v pátek chce vzít do parku za letňák pojezdit na parkovišti. Jémine… to bude ale zážitek.

Mno, v Autoškole jsme zkejsly asi tak hoďku a pak se šly podívat na boty k Baťovi – měli mít prej slevy. Tak slevy sice byly, ale zbyly už jen auta pro menší nožky. Je fakt, že se mi tam pár bot líbilo, ale ty zase až tak levnější nebyly. Nedá se…

A co zítra…?

To teprve uvidíme.

Foto: Kaboompics.com

„Smích? Přejde…“

Je to fakticky na prd. Tohle je v tomto měsíci už podruhé! A co že to mám na mysli? Výpadek elektřiny. Včera nás tento výpadek postihl od 13:30 do 19:15… pak nám šla elektřina půl hodiny a opět vypadla… takže jsme byli bez proudu od 19:45 do cca 1:00 (to hodinou si nejsem až tak jistá).

Ale je to fakt příšerný. Je neuvěřitelné, jakou moc má elektrický proud. Člověk si nemůže připravit teplé jídlo, nemůže se koukat na televizi, nebo si číst a vůbec dělat fůru dalších věcí. Na druhou stranu takovéhle „černé hodinky“ se dají využít k povídání. Včera jsem v tomhletom směru byla extratřídou. Co já navkládala… vtípek sem, vtípek tam.

Co dneska… dneska jdu okolo 12.hodiny na kosmetiku. Přesněji… dobrovolně se nechám mučit kosmětičkou. A proč to dělám? Snad ne proto, že bych měla ráda bolest…? Ani náhodou. Ale můj ksichtík za ten měsíc práce ve fabrice vypadá opravdu … éh… strašně? No, to možná ne. Ale potřebuje očistu. A to teda pořádnou. To bude bolesti. Au au u.

A pak někdy okolo 15.hodiny jdu se sestrou za učitelem z Autoškoly. Budeme si oživovat paměť o dopravní značky. Ajajajaj… snad to bude v pohodě. Já už se včera pokoušela něco vpravit si do hlavičky makovičky. Nešla elektřina, světlo ještě bylo ucházející, takže jsem se učila. Přečetla jsem si 30 stránek hutného textu, který se týkal dopravních pravidel + tak 8 stránek dopravních značek. I tak mám pocit, že budu za kreténa ^^ Ále co… alespoň bude vědět, do čeho jde… že. To bude sranda.

A jinak… až to všechno budu mít za sebou, hodím sem své přípsěvky z dob minulých. Protože vždycky, když jsem začala psát příspěvek na blog, se mi buď vypnul proud, nebo mi nejel net, nebo mi nejel Blogger… no prostě samé lepší. Takže to hezky dohoním. A povykládám toho mnohem víc.

Foto: Pixabay.com