Quoting: „Be who you are and say what you feel, because those who mind don’t matter, and those who matter don’t mind.“

~ Dr. Seuss ~

Drinking: still… Bonaqua

Listening: GLEE Xmas songs

Watching: YouTube

Reading: Tornment – Kate Lauren

!!! Goodreads !!!

 again

Tak jo, abych pravdu řekla, snažím se, seč můžu…

A vychází mi všechno, jak bych si přála?

Ne.

Quoting: Měl bys plavat, měl bys plavat, měl bys plááávat… plááváat… plááávat… Když už nevíš co, tak plav…
Drinking: Milk
Listening: Michal David a Ich Troje
Watching: GLEE
Reading: Průvodce USA a Google

Je právě tolik, kolik je a vaše oblíbená bloggovací stanice Syki se opět uvelebila u počítače, aby zase sepsala nějaký gag.

Co se událo nového?

Neříkejte mi, že jste o tom nikdy nepřemýšleli. Já v poslední době docela často. Čím to jen jen?

UPOZORNĚNÍ: Smyslem sepsání tohoto příspěvku bylo pouhopouhé “zabití” času. Jenže ono se to nějak zvrhlo. Vyústilo to v jakousi bilanci všeho možného i nemožného. Proto pokud nějakou záhadnou náhodou natrefíte na tento post, nečtěte jej, pokud nechcete pitvat něčí život

Momentálně prožívám takové hodně zvláštní období. Nic se mi nechce. Nic mě nebaví. Nic se mi nelíbí. Jsem divná a vadí mi to. Není tomu tak dávno, co jsem byla tak zaneprázdněná vším možným, že jsem se ani nezastavila. Okolí kolem mě se postupně změnilo. Bohužel… mám pocit, že jen k horšímu.

Asi potřebuju nějakou přestávku. Pauzu… abych zase nabrala nový dech a zase začala dělat to, co mě bavilo… Vždyť i tady na blog jsem už sakra dlouho nic nenapsala (ne, že bych sem psala od zřízení domény nějak zvlášť často… že).

Škola se pomalu chýlí ke konci – no, spíš mi co nevidět začne zkouškové. Z průběžáků mám úspěšně za sebou angličtinu, matiku, makro, management… průběžák z obchodního práva jsem bohužel neudělala na poprvé, takže jej budu muset opakovat znovu a doufám, že jej konečně udělám… průběžák z infa nebyl, což je jenom dobře, protože si nedokážu představit, že bych ho udělala úspěšně.

Nevím… škola mě nebaví… snad mě začne bavit příští rok (pokud do něj vůbec dojdu), kdy se začnu konečně zabývat informatikou. Ne, že bych byla opravdový IT, ale nejsem zase BFU (Bloody Fucking User; BrainFree User)… snad. No, možná je to proto, že to nějak na mě všechno padlo. Těžko definovat co… na mě padlo. Nemám deprese, nikdo mi nijak zvlášť neublížil… prostě… je divné období.

Co se týče přátel. No, vždycky jsem jich měla hodně. Ale je škoda, že nemám alespoň jednoho opravdu dobrého přítele, který by mě neopustil. Ono se to totiž tak nějak stává nepříjemným zvykem. Na základce jsem byla zaškatulkovaná jako šprtka a nic jsem s tím nenadělala. Tím pádem se mi někteří hodně vyhýbali, jako bych byla snad nějaká divná. Jak už to tak bývá… byla jsem i šikanovaná. Ne fyzicky – ale psychicky. Nebyl to žádný med, ale přežila jsem to. Možná teď přichází otázka, jestli jsem ty lidi nenáviděla… či zda-li je nenávidím doteď. Byla jsem častokrát smutná, osamělá, naštvaná na svět… ale nenávist… ne…

Možná je to divné, ale ono to nějak přebolelo a žádná zášť či nenávist nezůstala. Vyrovnala jsem se s tím po svém a nechala nepříjemné vzpomínky za sebou. Základka nebyla zase tak ukrutná a ne všichni spolužáci byli zlí. Našla jsem si svůj okruh “přátel” a přežívala jsem. Zaškatulkovaná jako šprtka, bez příležitostí, kdy by se ukázalo, jaká ve skutečnosti jsem. O to víc mě pak dva roky po absolvování základky pobavilo, když jsem narazila na jednu spolužačku, s níž jsem se dala do řeči (no víte… kvůli starým “dobrým” časům)… a po hodině celkem přátelského povídání mi ona spolužačka s očima na vrch hlavy oznámila, že jsem se strašně změnila a že jsem prostě skvělá. Divné, opravdu divné… a těžko uvěřitelné.

Na základce jsem měla víc tzv. “nejlepších” kamarádek… dalo by se říct, že každý rok jinou, jelikož každá se mé přítomnosti asi po roce přátelství nabažila. Jo, je škoda, že  si neodnáším žádné přátelství do budoucna, ale co se dá dělat. Ani si nejsem jistá, jestli bych zrovna o nějaké přátelství s nimi stála. Byli prostě odlišní.

Přišla střední, gympl, nový začátek. Málokdo mě tam znal, což jsem vítala. Mohla jsem si udělat novou image ^^ No, zkusila jsem to. Tentokrát jsem nebyla považována za šprtku – snad – ale za člověka, který je prostě… jak to jen říct… jiné kategorie. Řekla bych, že si o mě většina lidí myslela, že prostě nejsem člověk, se kterým by šli někam zapařit, zachlastat, pobavit se a tak vůbec.

Byla jsem opět považovaná za tu, na kterou je jednoduše spoleh. Která nezištně udělá práci za vás, která pomůže, která zařídí… inu, zase jsem se nechala využívat okolím. Vyhovovalo mi to? Ne. Udělala jsem s tím něco? Postupně… postupně jsem začala vystrkovat růžky a pořádně se projevila. A bylo to dobře. Už jsem sebou nenechala tak vláčet.

Našla jsem si další okruh lidí, přátel, který tu pro mě byl, když jsem potřebovala. Tehdá jsem byla přesvědčená, že naše přátelství určitě vydrží mnohem déle než ty naše čtyři udrncané roky. A ano… zase jsem se spletla. Určitě to znáte. Myslíte si, že se na toho druhého můžete spolehnout, že bude po vašem boku a že vám pomůže. Inu, nic není věčné a i má tehdy “nejlepší” kamarádka mi během studia na střední škole ukázala záda.

Z jakého důvodu? Už jse odmítala dál dělat někoho, kdo za ni udělá většinu práce a pomáhá jí kde-čím. A měla jsem další “nejlepší kamarádku”. Která se na mě vykašlala s přechodem na vysokou. Kvůli čemu? Kvůli mé další kamarádce. Úplně se ode mě odcizily a nahradily mě jinou holkou, která je stejně stupidní, jako ony dvě (ne, nemluví ze mě závist… ono to tak už bude… představte si, že vám je 20, ale mentálně se pořád chováte na 15 a prostě se nechcete posunout dál).

A ano, vysoká… vysoká škola, na níž jsem za žádných okolností nechtěla zůstat… a zůstat jsem musela. Ne, že by mě nevzali jinam – jen mě nevzali tam, kam jsem vážně chtěla. I teď na vysoké jsem si našla další okruh přátel. Nové nejlepší kamarádky… nevím, jestli má ještě cenu doufat v to, že mi nějaké to přátelství vydrží i do budoucna. V tomto směru jsem hodně pesimistická, ačkoliv jsem realista s velkým sklonem k optimismu.

A co mí internetoví přátelé? Těch bývalo taky hodně. Říkám bývalo… i jejich řady značně prořídly a kdo ví, čím to je způsobeno. Už jsem se po tom pídila několikrát – nedopídila jsem se. A pochybuju, že se někdy dopídím.

Opravdu začínám čím dál tím víc věřit tomu, že se člověk může spolehnout jen sám na sebe. Ne, nejsem smutná… ne, nejsem v depresi… ne, nelituju se… i když přiznávám, že se vyžívám v množství tří-teček-za-slovem. XD

Když jsem tento post začala psát, netušila jsem, jak moc se mé myšlenky zvrhnou a já začnu psát tady tyhle bláboly. Teď by to chtělo ten hluboký nádech a výdech – nabrání čerstvého vzduchu do křídel a tak vůbec. Jo, měla bych se začít učit na zkoušky. Jo, měla bych konečně taky začít makat na svých webovkách. Jo, měla bych konečně říct, jak jsem se v poslední době zamilovala do mangy a anime, ač jsem se kdysi zapřísáhla, že do tohoto světového šílenství nevkročím – stalo se… bohudík. Jo, měla bych si pouklízet pokoj. Jo, měla bych si najít brigádu. A sakra jo… měla bych si zase začít hrát s grafikou a začít zase fotit z radosti. Měla bych toho začít dělat sakra hodně.

Ani si nedokážete představit, jak moc se mi teď ulevilo. Vypsala jsem ze sebe kus mých pochmurných myšlenek a je to úžasný pocit. Jen bych asi měla říct, že mí kamarádi nesouvisí jen se školou a s internetem, mám hodně přátel i mimo tyto dva “světy”… abych ze sebe nedělala zase takovou chudinku – že mě nikdo nemá rád a kdesicosi, to ne… taková já nejsem.

Co na konec? Hmm… asi široký úsměv a chuť jít zase dál. Doufám, že to nebude trvat dlouho a zase sem písnu – popřípadě najdu čas na to, abych začala na těch webovkách zase makat.

Foto: Kaboompics.com

“Životem vládne štěstěna, ne moudrost.”
Seneca

Udělala jsem tu zkoušku!

Udělala!!! 

Udělala jsem zkoušku z práva ^^

Muhahááá…

Takže mám už všechny zkoušky za sebou… což je super. Mám tedy 22 kreditů. A zítra mě čeká zápis předmětů na LS. Jsem happy! Happy!

Jinak… jsem včera konečně viděla první díl Dollhouse. Joss Whedon je geniální. Těším se na další díly. A 24.února nesmím zapomenout koupit DVD BSG (Battlestar Galactica) – prvních pár dílů první série… Ten seriál je vážně dobrý.

A co mám ještě dál v plánu? Dodělat si tady tenhleten blog, pak si aktualizovat titulku domény, začít pořádně makat na webu o Meg Cabot (už to nechávám ležet moc dlouho) a udělat věci pro Havr – mimo jiné ten web a spoustu dalších věcí.

Že bych toho měla naplánovaného nějak moc? Asi jo, ale já to zvládnu… Mám pevnou vůli…

Oh no not I, I will survive
Oh, as long as I know how
to love, I know I’ll stay alive
& I’ve got all my life to live
& I’ve got all my love to give
I’ll survive, I will survive
Hey, Hey!!!

Foto: Kaboompics.com

…zkouškového. Nebo snad i něčeho jiného?

O tom by se dalo jistojistě polemizovat. Ale na to momentálně nemám tu správnou náladu. Takže jasně, stručně a hlavně upřímně…

Čeká mě poslední zkouška z práva – už podruhé. Jelikož na poprvé mi nebylo přáno jistým kreténem, kterému jsem evidentně nepadla zrovna do oka. Mám z té zkoušky docela strach, protože si myslím, že ji neudělám. A štve mě to. Šíleně mě to štve. Už ani učit se mi nechce. Chci to už mít za sebou. Mít po zkouškovém.

A proč? Protože si chci začít zase hrát se svými weby. S jejich grafikou i obsahem. A ne… starat se o kupu dalších věcí. Potřebuju mít zase čas jen sama pro sebe. A taky musím zjistit, jak ten WP pořádně funguje. Protože v tom ještě pořát tápu a taky mě to štve.

Jsem cvok, já vím… no a co ^^

Foto: Kaboompics.com

„Dnes blbec – zítra podnikatel.“

Co je tady? Období brigády! Od dnešního dne makám jako brigádník ve firmě Bonatrans Group a.s. v Bohumíně

Pracuju na Mechanických dílnách a šéfuje mi můj tatík. Koulíte očima? Tak jimi nekulte a čtěte…

Už loni jsem v Bonatransu makala jako brigádník, ale na jiném místě – na Aréně (já chápu, zbytek nepochopí, musel by vidět a zažít). Letos pracuju na Kalírně a Montáži gumykol (či jak se to vůbec jmenuje). Prošla jsem „školením“, podepsala smlouvu, daňové přiznání a tradáá do práce. Pracuju s holčinou o rok mladší. Chodí na gympl v Bohumíně. A hned první den jsem vyzjistila, že má ráda koně a jízdu na kole. No… vyzjistila – řekla mi to sama. Já se jen šikovně poptávala… aniž bych o sobě moc vyzrazovala.

Dneska jsme odmašťovaly a natíraly kola – zakázka pro Oslo (Norsko). Šíleně mě bolely nohy z pevných kožených pohorek – pevná zasraná obuv. Zítra beru tenisky. Kdo tu bolest má vydržet? Vždyť já kulhám! Tak… za den jsem si vydělala cca 4 stovky hrubého. Prachy se vždycky hodí.

A jak to mám se školou? Včera jsem byla na RBP, abych dodala potvrzení o studiu – vše kvůli pojištění. Blablá… blablablá…

btw Málem mě klepla pepka z toho, že na DA jsem měla 83 nezkouknutých obrázků. OMG

Foto: Pixabay.com

„Paměť je výsadou blbých, chytrý nemá čas si pamatovat, chytrý musí vymýšlet…“
Jan Werich

Dneska toho napíšu víc… a v několika příspěvcích. Protože… jsem jaksi neměla nějak chuť v průběhu těchto pár dní něco psát. Ale teď mi zase vynadala Nikitka, že už bych taky mohla něco kváknout. Ale já udělám víc než to… já budu klidně i bučet, mečet a štěkat!

Ve středu 21.5. jsem prodělala příšernou krizi. Nemohla jsem si vůbec zapamatovat otázky do dějepisu. Rozhodla jsem se, že si dám od dějepisu na chvíli pauzu a že bych si mezitím mohla zopakovat už naučenou češtinu spolu se ZSV. A hned při první otázce z češtiny jsem se zhrozila, jelikož jsem si nepamatovala ani slovíčko. Nic. Vůbec nic. Ještě jsem to nevzdávala a po projetí češtiny jsem se vrhla na ZSV. Tam to bylo ještě horší.

Normálně se mi chtělo i brečet. Brečet nad tím, jak jsem úplně blbá. Bombardovala jsem SMSkama Kivi… která mi pak napsala, ať už jí přestanu psát, že ji znervózňuju. Tak jsem teda začala psát Nikitce. Ta mě sice ujišťovala, že to zvládnu… Lidi, to je snad to nejhorší, co někdo může udělat, i když to nemá v úmyslu. Řeči o tom, že to zvládnete a že to bude dobrý – to je fakt hnus. To Nikitka byla v poho, ale rodiče… mě nejvíc dodělávali rodiče. Sice to je snad poprvé za cca 5 let, co mě fakt upřímně objali, či pohladili po hlavě, ve snaze mi pomoci – ale opak byl pravdou. Já z toho všeho byla fakt na prášky. Já jsem strašný stresmen, fakt jsem… ale nemůžu si s tím pomoct. Dokud není po všem, neuleví se mi.

Ve čtvrtek jsem nějak dojela dějepis a zopakovala si i ostatní 3 předměty. Pak jsem ty hromádky učiva od sebe odsunula co nejdále a už jsem je nechtěla vidět. Když jsem se chystala ke spaní (někdy okolo 22. hodiny), mamča mi řekla, že toho asi moc nenaspím a budu se určitě budit. Sice jsem tak 15 minut nemohla zabrat, ale pak jsem usnula a až ráno mě probudila mamča. Já vám spala jako miminko. Fakt. Ani jednou jsem se neprobudila.

Pak jsem se oblékla do slavnostního (bože, jak já nenávidím boty na podpatku), do tašky jsem si vzala jen anglické časopisy k matuře a vyjeli jsme. Nejdřív směr Slezská univerzita, protože jsme museli vyzvednout objednané chlebíčky (nutno podotknout, že já jsem z těch chlebíčků neměla ani jeden) a pak jsme vyrazili směr gympl. Přijeli jsme tam nějak okolo 7:15 – rodiče sice opět chtěli sedět a čekat v autě, ale já už to nemohla vydržet a řekla jsem, že teda už jdu.

V místnosti pro maturanty seděla už i Kivi a učila se dějepis. UČILA! Chápete to? Já si pro jistotu s sebou nic z maturitních témat nevzala, ještě bych zjistila, že jako fakt nic neumím. Mě tím Kivi příšerně znervóznila. Fuj tohleto! No, a v 8:00 jsem si šla tahat z otázku z angličtiny.

Angličtina
Jediný předmět u něhož si nepamatuju číslo otázky. Asi proto, že mě zrovna tahleta zkouška úplně zdeptala. Vytáhla jsem si otázku New York and Washington. Řekla jsem si, že je fajn, že jsem si vytáhla otázku, o které alespoň něco vím. Akorát že… atlas vám hovno pomůže, když máte mluvit o městech. Sice mi prof. Ostrochovská dala nějaký obrázek Manhattanu, kde bylo snad všechno nakreslené a jakou takous osnovu otázky… ale já byla úplně zmatená. Fakt. Slyšela jsem, jak Kivi mluví o svém tématu (Hobbies), jak tam vesele popisuje, co všechno pěstují na zahrádce apod., a myslela jsem, že umřu. Když jsem pak od potítka přecházela ke zkoušecímu místu, byla to asi ta nejdelší cesta, jakou si pamatuju.

Dosedla jsem, rozložila kolem sebe všechny papíry a čučela na přísedící prof. Brodovou. Měla jsem z ní docela strach, protože je to co…? Mrcha jedna zákeřná, ať už se tváří jakkoli. Začala jsem tedy hovořit o Washingtonu a po té o New Yorku. Zadhrávala jsem se, koktala… odmlčovala, pletla is a are… No prostě hrůza. A ani jedna ze zkoušejících mi nepomohla. Vůbec. To jim fakt nezapomenu. Hnus. Když jsem docházela z místnosti, připadla jsem si jako ten největší idiot. Hned jsem psala domů, že z toho mám špatný pocit.

Dalším předmětem byla čeština a tam jsem se modlila, abych si nevytáhla něco, o čem nemám ani páru – jak v literatuře tak v mluvnici.

Čeština
Vytáhla jsem si otázku číslo 23 – Kritický realismus a zkratky. Srdce mi začalo zběsile tlouct. Celou cestu k potítku jsem mrmlala, že jsem zrovna Kritický realismus nechtěla. Proč? Protože naše češtinářka je vysazená na Rusy. A já ty Rusy TAK nesnáším. Já věděla, že si vytáhnu tuhle otázku. Sedla jsem si k potítku a přísedící prof. Nakládalová (shodou okolností ženská, se kterou jsme byli na zájezdě v Anglii a cosik jsme spolu zažily…) mi předložila taky osnovu a ukazovala mi, co všechno byhc měla zmínit. Já furt jako kolovrátek opakovala, že Rusama začínat nechci. Ujistila mě, že jimi začínat nemusím. Pak mi ukázala i nějaké úryvky, o kterých jsem měla říct, z jaké knihy pocházejí. Podívala jsem se na ni, jako bych snad měla umřít. Tak mi všechna díla poradila.

Nutno říct, že jsem v té češtině k autorům napsala snad všechna možná díla, na něž jsem si vzpomněla. A ještě celkem úhledně, což teda nechápu. Přešla jsem na zkoušející místečko a polkla. Začalo to tím, že jsem blbě zařadila pojem „kritický realismus“ – nejdřív jsem řekal 18., pak 17. a až nakonec 19.st. Hned na začátku jsem udělala pěknou botu teda. A pak jsem hovořila o jednotlivých dílech autorů. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale já si těch obsahů děl zapamatovala nějak moc. U Růsu jsem ty informace tahala ani nevím odkud. Fakt mi to šlo. Já byla mnohem víc zděšená, než zkoušející. Akorát mě znervózňovalo, že mi naše češtinářka prof. Gajdošíková průpiskou ukazovala v mé přípravě, o čem mám mluvit teď atd.

Díky bohu jsem kecala tak dlouho, že jsem se moc nedostala k mluvnici. Jen se mě zeptali, které slovo z výčtu je podle mě odborný termín – řekla jsem, že algoritmus. A ty dvě tak vyjukly, že jsem sebou trhla. Prý se zrovna ta má otázka tahala tento týden strašně mockrát a já jsem jediná, která správně určila odborný výraz. Poté se mě už jen prof. Nakládalová zeptala na 2 knížky z četby. Italské listy od Čapka a Na západní frontě klid od Reamrquea (či jak se teď to jméno píše). Oddychla jsem si, protože tyto knížky jsme fakt četla – sice nedočetla, ale vím, o čem byly. Tak jsem je okouzlila a bylo to. Uff…

Třetí předmět byl dějepis. Dějepis. Tento předmět jsem si za ty 2 týdny natolik znechutila, že ho chci vidět až za hodně hodně dlouho.

Dějepis
Prvním překvapením pro mě bylo to, že jako přísedící nemáme Olinku, ale Gajdošíkovou. Zkoušející byl prof. Brzóska. Když jsem si šla tahat otázku, srdce jsem cítila až v krku. Vytáhla jsme si otázku číslo 16 – Národní obrození a Průmyslová revoluce + ismy. Na jednu stranu jsem byla ráda, že nemám něco jiného a na druhou stranu jsem se zhrozila, protože jsem věděla, že k tomuto tématu v atlase fakt nic nevyčtu. Už u potítka mě zkoušející totálně rozhodil, portože mi řekl, co všechno bych tam měla říct. A díky tomu jsem toho o NO strašně moc zapomněla, protože jsem začala uvažovat o tom, jak vysvětlím agrární revoluci.

Po Kivi opět přišla řada na mě. Já byla nervózní i za ni, jelikož jsem slyšela, jak se chudá plantá v počátcích našeho státu. Navíc mi odvahu nepřidalo ani to, že jednu holku Brzóska nechal z dějepisu rupnout. Tak jsem teda začala. Jenže… mě pan profesor nenechal skoro mluvit. Pořád se mě jenom ptal. Že bych ale delší dobu mluvila já? Ani náhodou.

Navíc v NO ani těch dat moc není.. jen pár, za to je tam hafo spisovatelů a knížek. Nějak jsme pak přešli k průmyslové revoluci, to jsem tam pak nějak mumlala… ani pořádně nevím co. A dokonce došlo i na mou seminární práci, W. Churchilla si přece nemohl nechat ujít. Když už jsem měla po dějepise, ten šutr z mého srdce spadl.

Posledním předmět měly být Základy společenských věd. V tuto chvíli mi bylo všechno už úplně jedno. Absolutně jedno. Říkala jsem si, že už bude konec a nemohla jsem se dočkat.

ZSV
Vytáhla jsem si otázku číslo 6 – Sokratés, Platón a Sociální psychologie. Je legrační, že zorvna když jsme Sokrata s Paltónem probírali ve škole a později z něj byl někdo v semináři zkoušený, říkala jsem, že bych zrovna toto téma chtěla při maturitě. Proč? Protože toho vím hodně. A štěstíčko se na mě usmálo a já si vytáhla zrovna tuto otázku. Přišla jsem k potítku a asi tak 2 minuty čučela z okna, protože jsem se ujišťovala, že jsem si fakt vybrala otázku číslo 6 a ne nějakou jinou. Uznejte, že by to bylo fakt blbý, kdybych psala něco o otázce, kterou jsem si nevytáhla.

Já měla ten list fakt popsaný a ke zkoušejícím jsem šla s lehkým srdcem, že tohle přece musím dát. A taky že jsem dala. Jak já perlila. Já mluvila tak spisovně, jak snad ani u češtiny ne. I když je pravda, že párkrát mi to tam ujelo… ale co… Zkoušející prof. Klupa měl sice pár záludných otázek – hlavně když začal filozofovat. A prof Kardošová mu hezky sekundovala. Ale já… já jsem byla fakt dobrá ^^ Musím se pochválit. Na druhou část otázky zbylo už jen pár minutek, takže díkybohu nezjistili, že jsem si o sociální psychologii všechno tahala někde z paty.

A na konci mi oba poděkovali. Já jim taky s takovým podivným oddechnutím poděkovala a oni se podivili, že jsem první, která jim poděkovala. Tak jsem opáčila, že jsem slušně vychovaná. Co po mně jako chcete? Vím, že jsem se chovala jako kretén! Ale je mi to totálně jedno. No a co? Hlavně že už to sakra mám za sebou, ne?

Pak přišlo ukončení a vyhlášení známek. Angličtina – 2, čeština – 1, dějepis – 2, zsv – 1. Sice mi chvíli trvalo, než mi došlo, co že to jako mám za známky a že mám vlastně vyznamenání. Mně to došlo, až mi to říkal předseda, že vyznamenání je moc pěkné. Pak jsem jen něco podepsala a bylo to potvrzeno – je konec! Fíha…

No a pak jsem šla celá rozjařená volat našim, že už je po všem a jak jsem dopadla. Potom jsem volala prarodičům… psala plno SMS, že jsem to zvládla a bylo to. Pak už se jen čekalo na celkové ukončení v 12:15, rozdali jsme květinky a jelo se domů. Vzali jsme Kivi na oběd na Studentskou – obě jsme to nějak nemohly sežrat. No na to, že jsem vlatsně celý den byla jen o Nestea (miluju ten čaj, miluju, je to odteď můj památný čaj a budu ho uctívat… kecám)… docela divný.

A večer pak bylo slavnostní vyřazení ve velkém sále OPF. Bylo to ujeté, ále co… dostala jsem růžičku a vysvědčení. Pak se jako exot několikrát pofotila s rodinou a bylo to. A je mi srdečně jedno, že jsme vypadali jako Hujerovi. Je mi to fuk. Takhle mluví jenom ti, co závidí, že jim na vyřazení přišlo málo lidí z rodiny. U mě je alespoň vidět, že i když ty rodinné vztahy nejsou nic extra, přidjou se na mě podívat a poblahopřát.

V dalším příspěvku vám popíšu náš maturitní večírek ^^ Děste se předem.

P.S.: Vím, že je to extra dlouhé, ale až si to budu za pár let snad číst (pokud to vůbec vydrží), budu vědět, jak jsem ten den prožívala.

P.P.S.: Omlouvám se za případné chybičky, ale už se mi to moc po sobě nechtělo opravovat.

Foto: Pixabay.com