V Praze od 2. do 11. března probíhá festival dokumentárních filmů o lidských právech – JEDEN SVĚT. Chtěli jsme na něco jít už loni, ale nějak naše domluva komplet vyšuměla, takže jsme si letos dali repete a shodli se na jednom filmu. Tím se stala HipHop-erace. Nemohli jsme udělat líp.
Dokumentární film HipHop-erace vypráví příběh „tanečního hip hop klubu“ seniorů z jednoho ostrovního města na Novém Zélandu, kteří se rozhodli dostat do Las Vegas na celonárodní šampionát v Hip Hopu. Možná to zní naprosto šíleně, ale dokument je natočen tak skvěle, že se u něj bavíte od začátku do konce. Skvělý střih, skvělý hudební podkres, skvělé osobní příběhy i přístup některých z tanečníků či jejich cvičitelky vás nejednou chytne za srdce. Během sledování jsem se pořádně zasmála, nebo jsem měla přilepený široký úsměv na tváři a napjatě jsem čekala, jestli se jim jejich sen opravdu vyplní. Po skončení jsem měla naprosto báječnou náladu.
Nejsem zrovna typ, který by chodil často na filmové festivaly, protože si dokumenty mnohem líp vychutnám doma na gauči, než v kině s hromadou dalších lidí, mezi nimiž se vždycky najde nějaký ten exemplář naprostého debila, co neusedí, neustále se hýbe, nedejbože si hraje s vlasy a mává divoce rukama do vašeho zorného pole, jako například teď – že, slečno mám-úžasný-culík-a-vystajlované-brýle-tak-si-budu-prostě-pořád-sahat-na-hlavu ?!
Celkově se moc ráda dívám na nějaké dokumenty, nedávno jsem na Prima ZOOM viděla dokument na téma, jak moc filmové Čelisti ovlivnily své okolí. Nejen, že se lidé začali více žraloků bát, ale také se o ně začali daleko víc zajímat. Bylo to pro mě dost zajímavé už z toho pohledu, že jsem jako malá byla žraloky vždycky strašně fascinovaná a chtěla jsem vědět, jaké to je si na některého z nich sáhnout. Můžu s klidem prohlásit, že jsem si žraloka pohladila a mohla si to ze svého seznamu odkšrtnout. Teď si ještě někdy musím pohladit kosatku, chci to udělat už od filmového Willyho 😀
