Těžko uvěřit, že je to dnes již 14 let od tragické události, která navždy změnila pohled celého politického světa a v lecčems svět také zhoršila. Před čtrnácti lety mi bylo 12 let a přesto si ten okamžik, kdy jsem se dozvěděla, co se stalo, pamatuju jako dnes.
Tehdy jsem se akorát vrátila domů ze školy a jako vždy si zapnula televizi, že si pustím oblíbený seriál, který měl v televizi akorát běžet. Byla jsem doma sama, mohla být tak jedna hodina odpoledne a prvních pár minut jsem nedokázala pochopit, proč na všech programech běží mimořádné zpravodajství s opakujícími se záběry nárazu prvního letadla do Severní věže.
Nejsem si jistá, jak to bylo v přepočtu časově, přece jenom je to už 14 let, ale doteď si pamatuju ten šok, když jsem viděla náraz prvního letadla, následný náraz druhého a hroutící se budovy. Ačkoliv jsem nikoho z těch lidí neznala, ani jsem tehdy na nějaké budoucí cestování do Ameriky nepomyslela, cítila jsem bezmoc a přiznám se, že jsem se kvůli těm záběrům i rozbrečela. Nechápala jsem, co se děje a proč tolik lidí trpí. I teď po tolika letech přesně vím, co jsem cítila a je mi z toho smutno.
Od té doby se toho hodně změnilo. V Americe jsem byla dvakrát, jednou z toho přímo na místě tragédie, na půdě National September 11 Memorial & Museum i kousek od Pentagonu na Arlington National Cemetery a pokud se mi zítra podaří vyštrachat fotky, zkusím vám sem přidat nafocený alespoň památník obětem v NY. Tiché a smutné místo, na kterém všechnu tu prožitou bolest opravdu cítíte. Stejně smutné je také to, že to byl právě útok na Světové obchodní centrum, které rozpoutalo obrovskou válku proti terorismu, která končí pouze tím, že Spojené státy možná svrhly staré lídry a diktátory, ale také umožnily vzniku ještě horších skupin jako je Islámský stát.
Všechno jde ruku v ruce se vším ostatním. Válka, strach, zbytečné oběti, tisíce uprchlíků valící se do Evropy, protože v Asii je nevezmou a Amerika si raději umyje ruce. Je mi 26 let a na celou situaci nemám jednoznačný názor, protože neznám všechny okolnosti, všechnu historii, nevěřím médiím, protože mají tendenci vše zkreslovat podle vlastního uvážení, ale přiznám se, že mám strach. Strach z toho, co se děje a co se může dít.
Nejsem sluníčková a nevěřím, že když se budeme všichni milovat a budeme solidární, vše se jako mávnutím proutku vyřeší, stejně jako nevěřím, že pro nás Islámský stát není žádná velká hrozba. Jen se osobně nechci v České republice dožít něčeho podobného, jako se stalo před čtrnácti lety, nedejbože se rozhodně nechci dožít žádné třetí světové války.
