Tohle je vážně rekord. Nebyla jsem nemocná už skoro dva měsíce. Což je u mě vážně divné.
Kdy už si konečně zajdeš vyzvednout tu zdravotní složku (kartu)? Žádanku jsi dostala už před měsícem! Kdy tam zajdeš? Než tohleto poslouchat neustále dookola a vysvětlovat, že na to prostě nemám čas a ani náladu… zašla jsem si dneska ráno pro tu kartu.
I to počasí mi hrálo do nálady – pršelo, zima byla, foukal vítr… strašný. Ale šla jsem! Počasí mě přece nezastaví!
Zastavilo mě něco jiného. Sestřička. Když mi v čekárně přecpané malými nemocnými dětmi řekla, že to bude trvat. Inu, co mi zbývalo jiného? Našla jsem si to nevzdálenější místo v čekárně a čekala na kartu. A to mi mamča říkala, že mi sestřička jen dá kartu a já půjdu… houby! Místo toho jsem koukala na dávící se a silně chrchlající děti. Mám děti ráda. Ale já chytnu vždycky nějakej ten zasranej bacil a druhý den ležím v horečkách a nemůžu se hnout! A za to mi ta karta vážně nestála. Nehledě na to, že všichni v čekárně na mě koukali, jako na exota.
Tak po hodině jsem i s kartou pelášila domů a byla jsem ráda, že se na mně zatím žádný bacil neprojevil. Být dospělá je někdy opravdu strašná fuška.
P.S.: Ten obrázek vážně vypadá divně. A má práce to rozhodně není!
Foto: Pixabay.com
