NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ. NSZ.
Fuj tohleto! Co jiného se na to dá říct?
Vejdu do školy (Střední zdravotnická v Ostravě – Vítkovicích), proderu se houfem studentů, mávnu na známé távře a začnu se hledat na seznamu, kde že to jako mám konat zkoušku. Najdu se a zajásám, když zjistím, že ve stejné místnosti je i Kivi. To by tedy bylo. Najdeme třídu a vhrneme se dovnitř. Mám číslo lavice 8 – fajn – identifikuju se, rozdám pár autogramů a jdu vyplnit dotazník. Kolik přihlášek si hodláte podávat? Na které školy? Která je podle vás nejlehčí… nejtěžší… bla bla bla… Dosažené vzdělání rodičů? Odevzdám dotazník, dostanu záznamový arch. Poučení o zkoušce, úsměv do objektivu fotoaparátu administrátora, rozdání testů (dostala jsem variantu B – a řekla bych, že byla těžší, než varianta A.) a jede se!
První otázka… ajajaj… druhá otázka…. ojojoj…. třetí otázka… uch ich och…. přeskakuju na otázku desátou… dvacátou… kapička potu stéká po čele. Přichází nepříjemný pocit a věta – Jsem v perdéli! Uběhne prvních 35 minut, něco v záznamovém archu zaškrtáno je – jde se na oddíl druhý. Modrá akotovka sem, bronzová medaile tam… mysli! Mysli! Uběhne dalších 35 minut – přichází třetí oddíl. Ouha! První otázka… dvacátá otázka… třicátá otázka… koukám na pár židlí před sebou. Konec testu, odložte pisadla!
Podivně nepříjemný pocit – zvorala jsem to…!?
Sejdu se ze zbytkem. Prezentuju své prvotní pocity a docházím ke zjištění, že i ostatní to viděli podobně (ne-li stejně) . Posilním se jídlem a jsem připravena na test ze ZSV. Povedu si snad líp? Nacházím učebnu (opět jsem v ní s Kivi), usedám do podivné židle, která se nakonec ukáže jako úžasný zabíječ času (vozím se sem a tam). Opět se identifikuju, rozdám pár autogramů, zašklebím se do objektivu, rozdají se testy a začnu se testit.
První otázka… obočí vyletí nahoru… druhá otázka… obočí sletí dolů… otočím na otázku poslední. Ha! Dějepis! Zaškrtávám svou dopověď do záznamového archu… a další…a další. Uběhne 30 minut testu a já jsem hotova. Co nevím, nezaškrtávám – body se ubírají. Půl hodiny se vozím na židli sem a tam a koukám na podivně znetvořenou maketu kostry (hlavu má na půl, chybí ji kus nohy, žebra má nějak divně…). Konec testu, odložte pisadla!
Oddychnu si! Konečně! Konečně to mám za sebou! A upaluju pryč ze Zdravky. Informuju rodiče o mém zvorání testu a hned mám lepší pocit. Po cestě z Ostravy s holakam rozebíráme testy. Zjišťuju, že mám alespoň něco dobře. Uff!
Další testy? V březnu… Jdu na ně? Jasně – jdu do toho! Doufám jen, že tentokráte mnohem lépe připravena!
Foto: Pixabay.com
