Člověk si řekne, že by ho některé věci nemohly vyhodit z rovnováhy, že chování některých lidí už zná, že ho pomalu už nemá už překvapit. Opak je však pravdou.
Dneska mě pár jedinců naší třídy dokázalo natolik rozhodit, že jediné, co jsem chtěla, bylo, jít domů. Prostě jít z té strašně ohavné třídy domů. Jít domů a dát se do pořádku. Uklidnit se. Rozdýchat to.
Teď si říkám, že jsem musela být vážně dost mimo, že mě dokázalo něoc takového rozhodit. Ještě že mám své dvě holky- Nikitku s Kivi. A že z části i kvůli mě (hlavně případě Nikitky) zabulaly dvě hodiny. Však kdo nutně potřebuje angličtinu a matematiku? Nikdo.
Nemohla jsem v té třídě vydržet už ani chvilku navíc. Po tom co se převážně díky dvěma idiotům mužského pohlaví rozhořela ve třídě ostrá debata nad tablem. Vážně… pozabíjet málo… Ale pro malého Jardu a velkého Martina je toto chování víc než typické. Plno keců a skutek utek… kritizovat je vážně baví.
Na každého jednou dojde. A já doufám, že zrovna na tyto dva dojde co nejdříve – ať z toho mám nějaký užitek i já.
To byl nejhorší den, který jsem v novém roce ve škole zažila. Prostě hrůza hrůzoucí… Snad bude zítřek lepší.
