>
Co říci ke Štědrému večeru? Jen že se splnilo to, co jsem předpokládala. Ne, že bych nebyla vděčná za všechno to, co jsem pod stromečkem našla… ale znáte to… většina z toho mě nijak zvlášť nenadchla.
Bude to asi tím, že polovina dárků by se spíše hodila pro 15-ti letou holku… a ne pro skoro 19-ti letou žábu ^^ Ále co… pár dnů po nadílce jsem byla poněkud smutná a tak vůbec… ale co se dá dělat.
Nemůžu za to, že mě má rodina de facto nezná. Spíš se děsím příštího roku.
Snad by vážně bylo lepší, abych dostala jenom peníze a za ty si pak koupila, co budu chtít. Tím by se vyřešilo to mé zklamání. Mou depresi samosebou zvětšovala má rodina. Třešničkou na dortu bylo, když jsem si řekla, že přece jednou na svátky si můžu s chlapama z naší rodiny trochu popít. No ne? Věk na to už dávno mám… Mno, jenže celá rodina (vážně všichni) se strašně divili a tvrdili, že mi bude špatně. Do prdele! Jako bych se sakra nemohla napít! Je tohleto normální? Pak se dlouho divili, že mi tím mícháním chlastu vážně nebylo blbě. Amatéři… Ovšem nejlepší bylo tvrzení, že si tím hclastem likviduju mozkové buňky. No a co? Jsem s nervama v kýblu, tak si sakra nějaké ty mozkové buňky zlikviduju!
Je už pátek a já do té školy mám hotovo hodně málo. Jen jsem ráda, že se mi podařilo napsat fejeton, co se jako fejeton vůbec netváří. A to chci prosím pěkně studovat žurnalistiku! Jsem v loji… zase… Tyhlety svátky jsou pro mě jedním velkým fiaskem, z velké části zapříněným mou častokrát necitlivou rodinou (otázky typu Co ti je? nenávidím).
Ale jsem dost zvědavá na Silvestr. Uvažuju o tom, že zajedu do Petrovic za Kivi (ona mi vyhrožuje!)… alespoň vypadnu tady z tohodle prostředí. Cítím se doma jako v kleci. Tak ale… třeba se to časem zlepší.
