Prostě a jednoduše… Rok 2007 bude za chvíli pryč a nastane rok nový, tentokráte ale přechodný. Akorát pro můj ročník to bdue rok zlomový. Čeká mě zkouška dospělosti, na kterou se vážně moc netěším. Ale horší budou NSZ – to zase přijdu na to, že jsem totální debil ^^ Tak ale co… i jiní s tím dokážou žít.

Letošní Vánoce jsou opravdu hodně odlišné od těch minulých. A netvrdím to jenom já. Pro mě byly letošní svátky velkým zklamáním, ale i to holt k životu patří. Jen mě štve, že jsem nemocná. Celé svátky jsem se těm bacilům vyhýbala a do soboty se mi to i dařilo. Pak mě zachvátila ta mrcha jménem horečka a už jsem se vezla. Je to o to horší, že sjem an Silvestra byla domluvená s Kivi, že jej strávím s ním. A místo toho sedím v dece u televize, popíjím čaj a povídám si sama se sebou, protože tatík spí v posteli, ségra čučí do monitoru compu a mamča mi místy usíná u televize. Inu… není nad pravý rodinný sejšn! Tak ale… abych nebyla zase tak pesimistická: Děkuju všem za to, že mě mají alespoň trochu rádi. ( I když vím, že si to tu stejně nepřečtou ^^)

Nemůžu za to, že mě má rodina de facto nezná. Spíš se děsím příštího roku.

Je už pátek a já do té školy mám hotovo hodně málo. Jen jsem ráda, že se mi podařilo napsat fejeton, co se jako fejeton vůbec netváří. A to chci prosím pěkně studovat žurnalistiku! Jsem v loji… zase… Tyhlety svátky jsou pro mě jedním velkým fiaskem, z velké části zapříněným mou častokrát necitlivou rodinou (otázky typu Co ti je? nenávidím).

Vážně začínám sdílet názory některých blogařů (to je strašný název… nikdy jsem si nemyslela, že ho snad řeknu… nebo že se do takovéhle skupiny snad budu někdy řadit…) Jen tak jsem projížděla blogy a narazila na kopu příspěvků typu „Zku*vené Vánoce“ / „Zasrané Vánoce“ / „Do prdele s Vánocemi“ atd. A… přidávám se k nim.

Zjišťuji, že mají v lecčem pravdu. Vánoce už dávno nejsou svátky klidu (jestli vůbec někdy byly) – ale svátky nekonečného stresu a hádek. Jste vystresovaní z toho, že jste nenakoupili všechny dárky, které jste původně měli v plánu – že jste na to neměli dostatečné množství peněz – že nestihnete upéct cukroví (jděte někam s cukrovím… stejně s tím je mnohem víc starostí, než slastí (?) a navíc to potom už nikdo nejí, takže to zbyde pomalu až na Velikonoce… či déle) – že nestihnete pouklízet barák (hele, příští rok fakt už na vánoční úklid nehraju -.- / úklizet by se mělo po celý rok a v menších dávkách… pak se vám nestane, že musíte pucovat dveře, ničit pavučiny s obrovskými pavouky – ještě že nemám strach z pavouků – utírat ty nánosy prachu a kdesicosi!).

Nejvíc ze všeho mě letos nasrala má rodina. Prostě nedokážou pochopit, že jsem na Vánoce dostala hromadu úkolů ze školy a že vážně nemám čas na to, abych pomáhala s těmi blbostmi. No, dopadlo to tak, že pomáhat musím a ještě to mám všechno od rodiny vyčteno a k práci do školy jsem se ještě neodstala. Navíc se ujišťuji v tom, že má sestra je rozmazlená mrcha, která umí dost dobře využít situace tak, že nakonec jako ta špatná vypadám zase já. Furt tu po sobě štěkaj a mě z toho bolí hlava. To jsou opravdu krásné Vánoce.

Vždycky jsem měla ráda balení dárků – takže jsem je všechny letos pobalila já – kromě těch, co mají být pro mě. Má sestra mi pomohla jen „aby se neřeklo“ – to znamená, že jsem to vážně pobalila všechno já. Navíc jsem došla k názoru, že mě má rodina vůbec nezná… vážně. Ale co, pěkně se tady vypíšu, pak mě to snad pustí a nebude mě to v myšlenkách neustále obtěžovat. Vždyť s nimi žiju už skoro 19 let! Tak jak je sakra možné, že neznají mé zájmy? Neví, co mě baví? Já můžu o každém členovi z rodiny říct, co má rád a co ho baví – tudíž pro mě není tak strašně těžké, najít jim dárky pod vánoční stromeček. Ale… děsím se toho, co pod stromečkem najdu já.

Jasně… Vánoce nejsou jen o dávání dárků a tak vůbec. Mají to být svátky klidu a blablabla Jeden kec vedle druhého… Jistě… dárky by se měly dávat po celý rok a ne jen v jeden den… tak proč to sakra většina lidí dělá podle tradice? Protože se to má? Kruci, teď jsem se zase do všeho zamotala.

Suma sumárum… dnešní Štědrý večer pro mě bude takříkajíc o hubu…

A je to zase tady… započalo snad nekonečné pohádkové kolo. Kdo to všechno má stíhat? No já určitě ne.

Stejně většinou jen opakují mě již dávno známé pohádky. Ále co… není se čemu divit. Opakují je kvůli dětem – hlavně kvůli těm menším.

Jasně, mám v TV programu podtrhnuté filmy, které bych chtěla vidět a které bych neměla vynechat… ale hovno jsem z toho viděla. Teda… kromě filmu S tebou mě baví svět… to je pro mě prostě klasika, jež prostě nesmím vynechat… Ale o tomto filmu až v samostatném příspěvku někdy jindy…

Jsem ráda, že všechny (no tak dobře, tak asi 2 mi ještě chybí) dárky už mám koupené, hezky zabalené (nejvíc na dárcích miluju to balení… ) a schované ve skříni, kde čekají na Den D – tedy Štědrý den. Takže jsem relativně v klidu. Proč relativně? Protože ještě mám před sebou víkend plný uklízení a to je vážně otrava… ale co se dá dělat?