Milá pasová pneumatiko, odejdi v míru

Už je to více než rok, co tady v Praze chodím do fitka. Snažím se jej navštěvovat alespoň třikrát do týdne, aby se mi to členství vyplatilo, ale kolikrát jsem ráda, že jdu poctivě dvakrát. Abych se přiznala, nikdy dřív jsem do fitka nechodila, všechno začalo až mým přestěhováním do Prahy a taky tím, že jsem díky sedavému zaměstnání cítila, že tělo potřebuje také jiný pohyb než jen klikání myší.

Nebudu vám lhát, nejsem vyloženě typ do fitka. S většinou cvičebních nářadí nevím, co mám vůbec dělat a rozhodně nenosím značkové sportovní oblečení, abych zapadla a vypadala suprově, i když mi po tvářích tečou čůrky potu z toho, jak usilovně šlapu na rotopedu nebo se snažím běžet na páse.

Řeknu vám, že za ten rok jsem si asi prošla všemi fázemi stydlivosti a znechucení sama sebou, euforickými vzlety i drsnými pády. Bývaly doby, kdy jsem se styděla v šatně před ostatními vypracovanými modelkami svlékat, kdy jsem se zhrozeně otáčela, když okolo mě některá z nich prošla naprosto nahá, kdy jsem se bála vyzkoušet nějaký cvičební stroj, abych nevypadala jako úplný debil, kdy mi bylo trapně se i jen protahovat na žíněnce… Neříkám, že teď mi už stydno není, ale rozhodně jsem se více oklepala a je mi zbytek osazenstva fitka tak nějak – lidově řečeno – u prdele.

Zjistila jsem totiž, že i já se můžu ve fitku pořádně zasmát. Člověk si až vstupem do fitka uvědomí, jaké postavičky v té posilovně vlastně potkává. Věřte mi, že je všechno, co se o lidech ve fitku říká, pravda. Najdete tu vyšňořené bárbínky s takovou vrstvou makeupu na tváři a v tak zářivých cvičebních úborech, které vám snad i na dálku dokážou vypálit sítnici, že začnete dumat nad tím, jestli si přišly vůbec zacvičit, nebo spíš nabrnknout nového chlapáka. Najdete tu samozřejmě také namakané týpky, co všechen svůj čas tráví hlavně u činek a během zvedání kontrolují své bicáky a tricáky v zrcadle, rozčepíří si to malé háro na hlavě, poupraví trenky, utřou pot z čela a jdou zase na to. A taky tu najdete hromadu úplně normálních lidí, kteří se snaží tvářit, že jako ví vo co gou, nesedí na tomhle veslařském stroji poprvé a vážně ví, jak ho použít. Jo, to jsem já.

Třeba dneska jsem se musela smát nad tím, co jsou někteří chlapi schopni dělat před zrcadlem za pózy, aby viděli, jestli se jim konečně nějaký ten sval pohne. Osobně spíš obdivuju ty ženské, co se nebojí a jdou mezi ně, v pohodě si potěžkat nějaké to kilo a ukázat jim, že i ony toho zvládnou hodně. Třeba se jednou mezi ně taky zařadím. Zatím budu ráda za to, že se mi kondička díky lepší stravě i pravidelnějšímu cvičení zlepšuje. Mám za cíl zase po x letech začít běhat, venku, se sluchátky v uších a bez smrti na jazyku. Doufám, že se mi to podaří. Nevzdávám se.

Na konec článku přikládám video s písní, která mi začne vždy v hlavě mimovolně znít v okamžiku, když vidím nějakou tu bárbínku nebo vymakance, jak se plouží po fitku… protože přesně na tyto dva typy tenhle song pasuje nejlépe.