„Není pravda, že bych se bál smrti – jen nechci být u toho, až se to stane.“
Allen
Dnešek byl pro mě dost těžký. Japato? Tapato… Dneska se ve Studénce stala železniční nehoda – pokud se to tak dá nazvat. Někdy okolo 10:30 na projíždějící rychlík Euro City z Krakowa do Prahy spadl kus mostu. Vlak tou dobou jel 120 kilometrovou rychlostí (před tím 140 km/h – strojvůdce prý viděl kus padajícího mostu, takže se snažil zabrzdit… podařilo se mu rychlost o krapánek snížit). První dva vagóny to prý napraly do mostu a třetí se čtvrtým ty dva předchozí snad ještě posunuly, nebo přejely… či co. Nepochopila jsem to. Na místě zemřelo šest lidí, sedmý podlehl zraněním v nemocnici. Zraněných je snad 67 lidí. Ve vlaku nebyli jen Češi, ale i Poláci, Slováci, Francouzi a Ukrajinci.
Ať už tomu věřit budete, či nikoliv… někdy v době, kdy se událo toto neštěstí, jsem měla velice podivný pocit. Nevěděla jsem ale, o co jde. Až pak na mě volala máma, že se něco stalo a ať se kouknu na net. A tam to bylo -.- Přečetla jsem si první článek zmiňující se o nehodě a v tu chvíli… mi začalo být dost zle. Věděla jsem, že to pro mě je určitě něco víc než pro zbytek mé rodiny, jen jsem nevěděla proč… Došlo mi to, až když jsme byly se sestrou v autoškole na seznamování s vozidlem atp.
Zatímco jsem poslouchala výklad učitele o tom, kde co v autě je, šrotovala mi v hlavě kolečka. A pak mi to konečně docvaklo. Přesně v tomhle vlaku měl jet můj dobrý kamarád. Srdce mi začalo rychleji být, ale nikdo z rodiny na mě nic nepoznal. Výuka v autoškole skončila a já šla se sestrou domů, kde už na nás čekala mamča. Za chvíli přišel i tatík, takže jsme se nejdřív koukali na zahájení OH v Číně a pak nějak padlo slovo na tu nehodu.
Z rozjímání o tom, jestli tam ten člověk byl nebo ne, mě vytrhl až zvonící mobil – volala Kivi ohledně té inventury v Kauflandu. Hovor trval jen chvíli. Po té jsem ještě chvíli pobyla s rodinou a do svého pokoje jsem se odebrala až v době, kdy se všichni tři odebrali autem do Hypernovy. Pak jsem s třesoucími se končetinami usedla ke svému notebooku a vyhledala další články o nehodě. Mezi čtením jsem se svému kamarádovi snažila dovolat. Ale nebral mi to. Srdce mi neustále silně bilo. Telefon mi nezvedali ani jeho rodiče. Začala jsem mít strach. Psala jsem si na ajsku s Jessí a snažila se z toho svého strachu nějak vypsat. Nic moc ale nepomáhalo.
A až po hodině mi od kamaráda přišla zpráva, ve které mi sděloval, že je v pořádku. Prý seděl v zadních vagónech a má zlomenozu ruku a krapet pohmožděnou nohu. Ani netušíte, jak moc se mi v tu chvíli ulevilo. Byl v pořádku. Akorát… že jsem později zjistila, že v tom vlaku byla i má exspolužačka. Viděla jsem ji totiž ve zprávách Novy. Doufám jen, že v tom vlaku nebyl nikdo další, koho znám.
Zarážející je ovšem i to, že právě tímto spojem jsem několikrát jela. Mohlo se mi stát totéž, co jim. Já vím, že je to „co by – kdyby“. Ale i tak mi z toho běhá mráz po zádech.
Vím, že tady na tenhle blog se moc lidí nedostane – jen ti, kteří o něm vědí. Avšak i tak bych touto cestou chtěla všem rodinám obětí říct, že je mi to moc líto. Přestože na této katastrofě nenesu žádnou vinu, je mi to moc líto. A doufám, že se zranění co nejdříve uzdraví. Zároveň bych chtěla uctít památku zesnulých – pomyslnou minutou ticha.
…
Pro Nikitku, která se tak v předchozím příspěvku v komentářích rozohnila:
Nechci být chytrá, proč? Já jsem realista. Vidím věci tak, jak jsou. Bohužel to říkám častokrát na rovinu. Popravdě – jestli bych si šla pro číslo k nejvíc sexy chlapovi v okolí? Nevím, možná… je sexy a sexy. Kdybych o něj vážně stála, šla bych.
Ale to jsou jenom mé skromné spekulace. Nevím, být na Tvém místě… Ono, nechci být na Tebe zlá. Mám Tě moc ráda. Tebe a Kivi. My tři jsme nerozlučná trojka. Nevím, možná že vám tak trochu závidím to vaše dobrodužství v Shimanu. Ten pocit, že nejsem s váma. Že s váma bezstarostně nežvatlám tak jako dříve. Ráda bych si s vámi alespoň poplkala po ajsku. Ale buď tu ani jedna z vás není… anebo je a když se zeptám na práci, odkážete mě na nikitin blog… nebo pořád mluvíte o žužu a ňuňu atp. A tak z vás mám pocit, že k vám už nějak nepatřím. To mě mrzí.
Říkáte mi, že jsem z vás všech prej ta, co je morálně na výši (nebo jak). Možná máte pravdu. V tomhletom směru jsem asi rozumově starší. Je to dáno prostředím, ve kterém vyrůstám a také mým znamením. Já už těžko budu jiná. Přesto o sobě můžu s jistotou prohlásit, že bych nebyla tak zblbnutá do spolupracovníků. Ani do kluků v Bonatransu jsem nebyla. A proč? Protože vím, že dělníci nejsou na mé inteligentní výši. Jasně, zní to až příšerně nadřazeně… ale tak nějak… prostě potřebuju vedle sebe inteligentního kluka. Jo, chápu, že se vám ta jejich tělíčka líbí, že jste z nich tak mimo. Přesto mi to vzdychání začíná lézt krkem.
Kor v Tvém případě, Niki. Sama víš, jak to s těmi vztahy máš… a v Shimanu jsi snad zblázněná do pěti kluků a tak nějak z toho všeho mám pocit, že sama dobře nevíš, koho z nich máš nejradši. Mám Tě ráda a nechci zase vidět, že se trápíš. Ale Ty právě k tomu ošklivému stavu zase směruješ.
Zároveň je mi z dneška dost ouzko. A docela mě štve, že jsem de fatco ani z jedné z vás nějak necítila takovou tu podporu. Asi jsem moc náročná. Připadá mi, že jsem se vám odcizila – nebo že jste se mi odcizily vy dvě. Chybíte mi. Ale nebaví mě pořád se snažit vás někde nahánět a pak se zase jenom dozvědět o těch individuech v Shimanu. Nikdo z nás to nemá lehké… to vím. Ale sakra! Já si potřebuju popovídat. Ale fakticky popovídat…
A poseroutky jste! A jste… a jste… a jste!
Foto: Pixabay.com
