>
Že já blázen do té Olomouce jela! Do prdele… do prdele…Njn, jelikož jsem člověk zvídavý a strašně ráda něco plánuju – naplánovala jsem si cestu do Olomouce. No, tu cestu jsem měla v plánu už dávno před tím – asi v době, kdy jsem se dozvěděla, že zrovna 24. 11. je DOD (Den otevřených dveří) na Palackého univerzitě v Olomouci.
Áno, ti pohotovější určitě tuší, že sleduji své zájmy. Tedy… že chci na UP v budoucnu studovat. Tak strašně chci, že si myslím… ne, jsem přesvědčená o tom, že to nevyjde. Ptáte se proč? Inu, zákon schválnosti. To, co si nejvíce přejeme a po čem nejvíce toužíme, nikdy nedostaneme. Hmm… takže nechci se dostat na UP, nechci se dostat na UP.
Ani to, že mi vybouchl domluvený odvoz, který jsme domlouvaly už kdesi v říjnu, mě nedokázal zastavit. Já prostě na DOD chtěla a basta! Možná jsem vůbec jezdit neměla… No, jela jsem s našima a ještě s Kivi (mou spolužačkou, spolusedící a hodně dobrou kamarádkou) autem, vstříc „lepší budoucnosti“. Vyjížděli jsme dost brzo ráno, jelikož já jsem byla přesvědčená o tom, že musíme mít časovou rezervu (stejně to bylo na hovno). Hmm… cesta celkem ušla – na to že jsme nejeli po dálnici (protože tatík prostě tu dálniční známku kupovat nebude a nebude – je moc drahá!). Akorát mě ubíjelo to počasí – chčije a chčije – což mluví za vše.
Do Olomouce jsme dorazli asi tak za tři hoďky, zaparkovali u Slovanského domu (či jak se to jmenuje) a vydali se vstříc Filozofické fakultě UP. Tak a je to… práskla jsem to. Chci studovat na FF (teda vlastně nechci)! A co že to? Žurnalistiku. A jelikož je to dvouoborový předmět, nezbývá mi nic jiného, než si k tomu ještě přibrat druhý obor. A tím se asi stane Česká filologie. Jo, nemám nejmenší šanci! Ale jak říká fotřík – musíš si věřit! Takže já si fakticky „věřím“. Nebo jsem si spíše věřila do chvíle, než jsem před vchodem do FF spatřila ten houf lidí… Myšlenka v mé hlavě se smrskla na jednu jedinou smyčku – do prdele… do prdele… Nějak jsme našli aulu FF, která byla vážně dobře schovaná, ale co… nasraně se hledá nejlíp…
U stolečků jsem získala prospekty za cenu úžasných 20 Kč – jaké bylo mé zklamání, když jsem zjistila, že za dvacku to prodali všem… tse… a já myslela, že je okouzlil můj sympatický obličej. No a pak se už jen v aule čekalo na začátek – asi třikrát nám pustili takové propagační video (řeč rektora UP už asi znám nazpaměť). Pak se přihrnuly ty oprávněné osoby a začalo se… trvalo to strašně dlouho, ale vydržela jsem! A ujistila jsem se v tom, že si vážně můžu podat jen 1 jedinou přihlášku na dvouoborový obor – do prdele… do prdele… Jsem nahraná! Ale vím to zatím jenom já, což je možná jisté plusko.
Informační blok skončil a my jsme se vydali hledat katedru žurnalistiky. No, myslím, že do doby, než já podám přihlášku a přijmou mě (určitě mě přijmou!), bude katedra srovnána se zemí. Vypadá jako těsně před rozkladem! Ajajajaj… to asi není moc dobré znamení. Dostatečně ohromená tímto obrazem jsem zavelela, že se jde směr Pedagogická fakulta UP – kam chce jít Kivi. Chce studovat Speciální pedagogiku a jako druhý obor má, tuším, něco se ZSV… ale nejsem si jistá. Nutno říct, že PdF vypadá o mnoho lépe než FF fňuk! Tam informační blok trval jen půl hoďky.
Potom jsme se vydali hledat nějakou tu restauraci – stále za deště (hnusnej déšť). Naobědvali se, přišli k autu, jeli nějakou divnou cestou do Olympie, prolétli pár obchodů (páč naši vypadali, že jim fakt není moc dobře) a pak se stejnou cestou vydali zpátky domů – do Karviné. Kde nakonec určitě skončím a Olomouci můžu jen z dálky zamávat.
Takže pápá má budoucnosti!
