Těžký život dospělého… s účty

Víte, jak poznáte, že jste dospělí? Začnete si prohlížet akční týdenní letáky a psát si seznamy pro nákup toho, co je zrovna daný týden v akci, abyste ušetřili.

Dospělost nezačíná tím, že vám je 18, 20, 25, 30, začíná ve chvíli, kdy se musíte začít starat o svůj vlastní krk, protože se konečně odstěhujete od rodičů a najdete si práci. Dospělost začíná ve chvíli, kdy začnete hospodařit se svými vlastními penězi.

Zatímco po dobu studia jste si možná díky brigádě tu a tam něco přivydělali, nemuseli jste se příliš starat o to, jestli budete mít na nájem, jestli zaplatíte všechny poplatky či spoření, jestli budete mít dost peněz na nějaké to jídlo a nákupy pro potěchu ducha. Teď se ale vše změnilo a vy se najednou starat musíte. Je to vážně dřina.

Hlavně když máte třeba dopředu naplánovné přibližné výdaje na daný měsíc a najednou nepřijde výplata tak, jak by měla a vy musíte čekat o týden déle, protože si vaše účetní prostě vzala dovolenou a hodila bobek na všechny kolegy s výplatou… protože prostě bagr, ona má dovolenou a čert vem ostatní. Proč by to přece měla naplánovat dopředu, vždyť oni ten týden nějak přežijí… třeba i o chlebu.

Díky rodičům, převážně díky mamince, jsem byla vždycky spořivá. Ano, tu a tam jsem si něco příjemného dopřála, když jsem od rodiny dostala nějaké penízky za vysvědčení, na svátky, narozeniny, za jedny promoce, druhé promoce, někdy jsem si něco koupila z brigád. Většinou jsem si ale peníze odkládala bokem a šetřila. Dělám to i teď a ačkoliv se mi někteří mí známí smějí, když otevřu peněženku, v níž mám na třicet „slevových“ či „věrnostních“ kartiček, nestydím se za to.

Vyrostla jsem v rodině, která nikdy neměla peněz na rozhazování a raději šetřila do rezervy pro případy, kdyby se náhodou něco posralo, aby se mělo do čeho sáhnout. Nejsem z těch, co by si půjčovali, brali si úvěry, hypotéky, každý měsíc něco někomu museli splácet. Přemíra věrnostních kartiček možná vypadá groteskně, ale já v nich vidím ušetřené korunky, slevy, občasné pozornosti a výhody členství. Možná to někdy přeháním, možná ne, ale svých těžce vydělaných peněz si vážím, proto je mi častokrát zatěžko utratit 7 stovek za nějakou halenku. Možná kdybych měla tak dvakrát vyšší příjem, ale věřte mi, že nemám… i když bydlím a pracuju v Praze.

Jen se v posledních měsících nestačím divit, jak rychle každý měsíc peníze z výplaty mizí a rozhodně to není tím, že bych rozhazovala. To je tak dvacet tisíc na stavební spoření za rok, abych dostala nějaký vyšší příplatek od státu, měsíční splátka životního a úrazového pojištění, měsíční splátka penzijního připojištění, které většinou platím ve dvou splátkách nebo najednou, splátka pojištění auta, co je v Karviné a používají ho naši na střídačku se ségrou a jejím přítelem, měsíční nájem, měsíční jízdné, protože nemám zatím na to, abych vyplázla čtyři tisíce najednou za roční… a z něčeho taky musím žít, že.

Řeknu vám, že to vážně není sranda a někdy bych se velice ráda vrátila do bezstarostných dětských let, kdy jsem nevěděla, že něco jako účty existují. Teď musím jen kroutit hlavou nad tím, co všechno mí rodiče dokázali zvládnout a jak moc se o nás postarali a stále starají. Když si uvědomím, že se s takovou důchodu nejspíš nikdy nedožiju, budu se dřít pěkně dlouho, abych se zase já v budoucnu postarala o své děti či o své blízké, protože to budou potřebovat.

Možná bych si měla užívat, rozhazovat peníze a nemyslet na budoucnost, ale já taková prostě nejsem. Jsem praktická a vím, že mi nikdy nic nešlo jako po másle, takže chci být raději připravená. Ovšem nebudu se tajit tím, že vyhrát Sportku by nemuselao být špatné… kdybych ovšem někdy něco vsadila 😀 Na bohatého manžela to totiž zatím nevidím. Kdybyste o nějakém hodném a milém věděli, dejte mu na mě číslo!

Na závěr přidávám svůj měsíční jam, který si pouštím pokaždé, když otevřu internetové bankovnictví a jdu posílat peníze na nájem, pojištění a spoření. Mluví mi totiž naprosto z duše:

Foto: Pixabay.com