Když jsem se přestěhovala do Prahy, byla jsem ráda také za to, že tentokrát se konečně budu moci občas podívat na své oblíbené zpěváky, jelikož něco jiného je, když v Praze bydlíte, a něco jiného, když se do ní na koncert musíte dostávat čtyři hodiny.
Za ten rok a půl, co tu bydlím, jsem už na nějakých těch koncertech byla a samozřejmě si je parádně užila, také jsem ale na hromadě dalších nebyla, protože přece jenom nejsem milionář a tak kdykoliv se dívám na částky za toho a tamtoho interpreta, slíbím si, že na něj půjdu prostě příště. Nepomáhá tomu ani fakt, že kdybych přece jenom na koncert jít chtěla a měla na to i finance, nemám nikoho k sobě. Nevím, jak jste na tom vy, ale já na koncerty nechodím sama. Ve dvou je to přece vždycky větší zážitek.
Když jsme ovšem před dlouhou dobou zjistili, že se Indila, francouzský objev posledních let, chystá poprvé do Prahy, koupili jsme si lístky. Nutno podotknout, že jsem jaksi zaspala dobu a vůbec jsem si její celé nové cd neposlechla ani před tím koncertem, takže jsem tam šla s tím, že od ní pořádně znám jen tři songy a že se prostě zbytkem nechám strhnout.
Každopádně na místo určení jsme dorazili všichni v pořádku, vystáli si menší frontu dovnitř a až po nasazení pásku jsme zjistili, že naše lístky jaksi neplatí tak, jak bychom předpokládali. S kamarády jsme si koupili schválně lístky na první balkónové patro, abychom na vše hezky viděli a nemuseli se mačkat dole na place. Jaké bylo naše zděšení, když se ukázalo, že se balkóny vůbec otevírat nebudou, protože se nejspíš neprodalo dost lístků, proto nás všechny nahnali na plac dolů s tím, že nám zázračné modré pásky s textem 15.5. Next Be-IN FLOWER GARDEN zajistí vstup do fan zóny, tudíž budeme moci zpěvačky okukovat pěkně zblízka. Nutno podotknout, že nás nikdo o této změně neinformoval ani při vstupu do objektu, ani na internetu, museli jsme se na to jít zeptat sami a ještě se divit tomu, že nám opravdu rozdíl vstupenek nikdo vracet nehodlá. Netuším, jestli to tak u BTL Agency bývá zvykem, ale tohle byla naprostá organizační katastrofa… i díky ceně 40 Kč za šatnu.
Další zabiják bylo dlouhé čekání na všechny tři interpretky. Nejsem zase tak koncertově náruživá, tudíž jsem byla překvapená tím, že má Indila rovnou dvě předskokanky, ale proč ne, myslela jsem si, že to bude fajn. Až do chvíle, kdy jsme dvacet minut čekali na každou zpěvačku, než se pro ni připraví celková aparatura na pódiu. Kristína byla naprosto skvělá a ohromně jí to slušelo. Jana Kirschner dokázala naprosto zabít atmosféru a nebýt tří posledních profláklých písní, všichni bychom na place usnuli nudou. Pak konečně nastoupila samotná Indila a věnovala nám 8 svých písní + jednu zopakovala, tudíž jsme se během hodiny dočkali devítí písní a pak sbohem a šáteček. Tak nějak jsem si po těch dvou hodinách čekání myslela, že to bude krapet delší.
Aby to ale nevypadalo, že to byla příšerná katastrofa, koncert jsem si i přes negativa užila. Ve fan zóně jsem měla dostatek místa pro pohyb a na nikoho jsem se nemačkala. Všechny zpěvačky jsem viděla krásně zblízka, ale fotových materiál dopadl nevalně, jelikož byla scéna laděna hlavně do růžovofialových barev, což proměnilo fotky v cukrátkové podivnosti, takže asi tak. Všechny tři zpěvačky zpívaly výborně. Nejvíc jsem si ale zazpívala s Kristínou, protože od ní znám skoro všechny profláklé věci. S Indilou jsem se alespoň skvěle bavila, když už francouzsky vážně neumím… natož zpívat.
Po necelých čtyřech hodinách jsem si i po té úžasnosti oddechla, že už konečně můžu jít domů, protože moje nohy naprosto trpí a musím si je namasírovat. Dneska ráno jsem se vzbudila s bolestí celého těla a hned jsem si vzpomněla na to, jak jsem se den předtím naprosto oddávala hudbě.
