Neříkejte mi, že jste o tom nikdy nepřemýšleli. Já v poslední době docela často. Čím to jen jen?
UPOZORNĚNÍ: Smyslem sepsání tohoto příspěvku bylo pouhopouhé “zabití” času. Jenže ono se to nějak zvrhlo. Vyústilo to v jakousi bilanci všeho možného i nemožného. Proto pokud nějakou záhadnou náhodou natrefíte na tento post, nečtěte jej, pokud nechcete pitvat něčí život
Momentálně prožívám takové hodně zvláštní období. Nic se mi nechce. Nic mě nebaví. Nic se mi nelíbí. Jsem divná a vadí mi to. Není tomu tak dávno, co jsem byla tak zaneprázdněná vším možným, že jsem se ani nezastavila. Okolí kolem mě se postupně změnilo. Bohužel… mám pocit, že jen k horšímu.
Asi potřebuju nějakou přestávku. Pauzu… abych zase nabrala nový dech a zase začala dělat to, co mě bavilo… Vždyť i tady na blog jsem už sakra dlouho nic nenapsala (ne, že bych sem psala od zřízení domény nějak zvlášť často… že).
Škola se pomalu chýlí ke konci – no, spíš mi co nevidět začne zkouškové. Z průběžáků mám úspěšně za sebou angličtinu, matiku, makro, management… průběžák z obchodního práva jsem bohužel neudělala na poprvé, takže jej budu muset opakovat znovu a doufám, že jej konečně udělám… průběžák z infa nebyl, což je jenom dobře, protože si nedokážu představit, že bych ho udělala úspěšně.
Nevím… škola mě nebaví… snad mě začne bavit příští rok (pokud do něj vůbec dojdu), kdy se začnu konečně zabývat informatikou. Ne, že bych byla opravdový IT, ale nejsem zase BFU (Bloody Fucking User; BrainFree User)… snad. No, možná je to proto, že to nějak na mě všechno padlo. Těžko definovat co… na mě padlo. Nemám deprese, nikdo mi nijak zvlášť neublížil… prostě… je divné období.
Co se týče přátel. No, vždycky jsem jich měla hodně. Ale je škoda, že nemám alespoň jednoho opravdu dobrého přítele, který by mě neopustil. Ono se to totiž tak nějak stává nepříjemným zvykem. Na základce jsem byla zaškatulkovaná jako šprtka a nic jsem s tím nenadělala. Tím pádem se mi někteří hodně vyhýbali, jako bych byla snad nějaká divná. Jak už to tak bývá… byla jsem i šikanovaná. Ne fyzicky – ale psychicky. Nebyl to žádný med, ale přežila jsem to. Možná teď přichází otázka, jestli jsem ty lidi nenáviděla… či zda-li je nenávidím doteď. Byla jsem častokrát smutná, osamělá, naštvaná na svět… ale nenávist… ne…
Možná je to divné, ale ono to nějak přebolelo a žádná zášť či nenávist nezůstala. Vyrovnala jsem se s tím po svém a nechala nepříjemné vzpomínky za sebou. Základka nebyla zase tak ukrutná a ne všichni spolužáci byli zlí. Našla jsem si svůj okruh “přátel” a přežívala jsem. Zaškatulkovaná jako šprtka, bez příležitostí, kdy by se ukázalo, jaká ve skutečnosti jsem. O to víc mě pak dva roky po absolvování základky pobavilo, když jsem narazila na jednu spolužačku, s níž jsem se dala do řeči (no víte… kvůli starým “dobrým” časům)… a po hodině celkem přátelského povídání mi ona spolužačka s očima na vrch hlavy oznámila, že jsem se strašně změnila a že jsem prostě skvělá. Divné, opravdu divné… a těžko uvěřitelné.
Na základce jsem měla víc tzv. “nejlepších” kamarádek… dalo by se říct, že každý rok jinou, jelikož každá se mé přítomnosti asi po roce přátelství nabažila. Jo, je škoda, že si neodnáším žádné přátelství do budoucna, ale co se dá dělat. Ani si nejsem jistá, jestli bych zrovna o nějaké přátelství s nimi stála. Byli prostě odlišní.
Přišla střední, gympl, nový začátek. Málokdo mě tam znal, což jsem vítala. Mohla jsem si udělat novou image ^^ No, zkusila jsem to. Tentokrát jsem nebyla považována za šprtku – snad – ale za člověka, který je prostě… jak to jen říct… jiné kategorie. Řekla bych, že si o mě většina lidí myslela, že prostě nejsem člověk, se kterým by šli někam zapařit, zachlastat, pobavit se a tak vůbec.
Byla jsem opět považovaná za tu, na kterou je jednoduše spoleh. Která nezištně udělá práci za vás, která pomůže, která zařídí… inu, zase jsem se nechala využívat okolím. Vyhovovalo mi to? Ne. Udělala jsem s tím něco? Postupně… postupně jsem začala vystrkovat růžky a pořádně se projevila. A bylo to dobře. Už jsem sebou nenechala tak vláčet.
Našla jsem si další okruh lidí, přátel, který tu pro mě byl, když jsem potřebovala. Tehdá jsem byla přesvědčená, že naše přátelství určitě vydrží mnohem déle než ty naše čtyři udrncané roky. A ano… zase jsem se spletla. Určitě to znáte. Myslíte si, že se na toho druhého můžete spolehnout, že bude po vašem boku a že vám pomůže. Inu, nic není věčné a i má tehdy “nejlepší” kamarádka mi během studia na střední škole ukázala záda.
Z jakého důvodu? Už jse odmítala dál dělat někoho, kdo za ni udělá většinu práce a pomáhá jí kde-čím. A měla jsem další “nejlepší kamarádku”. Která se na mě vykašlala s přechodem na vysokou. Kvůli čemu? Kvůli mé další kamarádce. Úplně se ode mě odcizily a nahradily mě jinou holkou, která je stejně stupidní, jako ony dvě (ne, nemluví ze mě závist… ono to tak už bude… představte si, že vám je 20, ale mentálně se pořád chováte na 15 a prostě se nechcete posunout dál).
A ano, vysoká… vysoká škola, na níž jsem za žádných okolností nechtěla zůstat… a zůstat jsem musela. Ne, že by mě nevzali jinam – jen mě nevzali tam, kam jsem vážně chtěla. I teď na vysoké jsem si našla další okruh přátel. Nové nejlepší kamarádky… nevím, jestli má ještě cenu doufat v to, že mi nějaké to přátelství vydrží i do budoucna. V tomto směru jsem hodně pesimistická, ačkoliv jsem realista s velkým sklonem k optimismu.
A co mí internetoví přátelé? Těch bývalo taky hodně. Říkám bývalo… i jejich řady značně prořídly a kdo ví, čím to je způsobeno. Už jsem se po tom pídila několikrát – nedopídila jsem se. A pochybuju, že se někdy dopídím.
Opravdu začínám čím dál tím víc věřit tomu, že se člověk může spolehnout jen sám na sebe. Ne, nejsem smutná… ne, nejsem v depresi… ne, nelituju se… i když přiznávám, že se vyžívám v množství tří-teček-za-slovem. XD
Když jsem tento post začala psát, netušila jsem, jak moc se mé myšlenky zvrhnou a já začnu psát tady tyhle bláboly. Teď by to chtělo ten hluboký nádech a výdech – nabrání čerstvého vzduchu do křídel a tak vůbec. Jo, měla bych se začít učit na zkoušky. Jo, měla bych konečně taky začít makat na svých webovkách. Jo, měla bych konečně říct, jak jsem se v poslední době zamilovala do mangy a anime, ač jsem se kdysi zapřísáhla, že do tohoto světového šílenství nevkročím – stalo se… bohudík. Jo, měla bych si pouklízet pokoj. Jo, měla bych si najít brigádu. A sakra jo… měla bych si zase začít hrát s grafikou a začít zase fotit z radosti. Měla bych toho začít dělat sakra hodně.
Ani si nedokážete představit, jak moc se mi teď ulevilo. Vypsala jsem ze sebe kus mých pochmurných myšlenek a je to úžasný pocit. Jen bych asi měla říct, že mí kamarádi nesouvisí jen se školou a s internetem, mám hodně přátel i mimo tyto dva “světy”… abych ze sebe nedělala zase takovou chudinku – že mě nikdo nemá rád a kdesicosi, to ne… taková já nejsem.
Co na konec? Hmm… asi široký úsměv a chuť jít zase dál. Doufám, že to nebude trvat dlouho a zase sem písnu – popřípadě najdu čas na to, abych začala na těch webovkách zase makat.
Foto: Kaboompics.com
