„Když už nemůžeš, tak přidej…!“
Jsem tu… Jsem tady a ani se nehnu. Teda… hnu. Protože budu muset. Jednou… a to „jednou“ bude v neděli odpoledne. Někdy okolo čtvrté hodiny, řekla bych.
Ano, pochopili jste správně – jsem u Kivi doma. A zevluju. Jak já nádherně zevluju 🙂 Takový zevlign nedokáže nikdo z vás. Vím to!
Dnešní den byl opět pracovní – jak by taky ne, když jsem byla v práci, že… Zase jsem obohacena o pár informací ohledně koní, ale řeknu vám, že je to pořád lepší, než poslouchat… třeba o fekáliích. Dobře… není to zrovna šťastné přirovnání, ale vem to čert.
Ale teď kašlu na práci, teď jsem v Petrovicích a basta. Bez fidli. Sice jsem sem přijela docela dost unavená (nedivte se, jsem přifetovaná) a ze začátku se mnou žádná kloudná řeč nebyla, ale momentálně jsem na tom už mnohem líp. Jak by taky ne, když zrovna v Petrovicích se mi dostalo toho, na co čekám už měsíc a něco. Dostalo se mi připojení na internet!
Ono totiž… vzala jsem si s sebou noťas, abych se „pochválila“. A díky Kivi se můžu připojit na net a psát tady tento příspěvek, můžu se podívat na mail, můžu si zase sprovoznit YT a dalších X účtů jinde. Jsem v sedmém nebi – ne, v osmém! A možná i výš!
Zatím si mě tu vykrmují. Počítám, že to tak bude pokračovat i o víkendu… Uvidíme…
Foto: Kaboompics.com
