>V jednom kole

>

Člověka vážně naštve, když jej někdo k něčemu doslova nutí. A já obvzlášť. Nevím proč, ale nesnáším, když mi někdo diktuje, co mám dělat. Mám sakra vlastní rozum a vlastní svobodnou vůli -.- Mno… ale to stejně nesouvisí s tím, co jsem původně chtěla napsat…

Jelikož je u nás na gymplu 23. (snad to je správné datum) klasifikační porada (poslední před vysvědčením) , profesoři… tedy správněji řečeno – učitelé – se prostě rozhodli, že nám nebohým studentům nedají spát. Takže jsem od pondělka v jendom vířivém kole za druhým. A štve mě, že jsem si ani nemohla napsat nějaký zase rádoby přechytrale trapný příspěvek sem na blog. Ne, že bych byla takovou náruživou bloggerkou (to je strašné slovo -.-), ale tento blog mi zprostředkovává místo k vylévání mého nasraného JÁ.

Rozvrh písemek a zkoušení:
Pondělí – zkoušení z mat. tématu z Aj; písemka z celého pololetí Psychologie
Úterý – písemka z jazyka a lexikologie v Čj; zkoušení z 5 mat. témat v ZSV
Středa – dvě písemky z Aj; čtvrtletka z M
Čtvrtek – písemka z Logiky; čtvrtletka z D; písemka ze 3 mat. témat z D
Pátek – postupné odumírání

Pondělí – zkoušení z mat. tématu z Aj; písemka z Fy; písemka z Bi

Já vím, jako maturantka bych si už pomalu měla začít zvykat. Ale kruciš! Proč se to najednou musí sypat ze všechn možných stran? Kor ještě v předmětech, ze kterých maturovat rozhodně nehodlám? Proč na tom tak bazírují? Copak jim nestačí ty známky, co jsme si nasbírali za uplynulý půlrok? Copak si vážně myslí, že známky z posledního týdne před uzávěrkou na výsledku něco změní? Oprava – jistěže změní… změní se k horšímu!

Navíc mě zaráží fakt, že naše úžasná češtinářka se rozhodla zavalit nás jedním úkolem za druhým. To, co nestihla v mluvnici pořádně probrat, nám teď háže jako na jezdícím pásu. Člověk si na to holt nemůže udělat dostatek času, pokud chce jakž takž dopadat v ostatních maturitních předmětech!

Ta ženská je opravdu blázen! Nehledě na to, že se v poslední době tváří, jako by spolkla všechnu moudrost světa. Na začátku roku přišla s nápadem, že se budeme učit komunikovat. Zadala všem po nějakém tom tématu, který si dotyčný měl vypracovat jako takovou přednášku a pak o svém tématu poreferovat zbytku třídy. Následně měla podle plánu probíhat živá diskuze. Výsledek ovšem vypadá úplně jinak. Učitelka nechá referenta chvíli poreferovat, podusit ve vlastní šťávě a pak rozpoutá debatu sama. Sama vše řídí, na skoro vše sama odpovídá (všechno ví, všude byla, všechno viděla…) a vše zakončí nějakým tím mravním ponaučením.

Teď nechápu, jak jsem zrovna tuhle učitelku mohla mít v prváku tak ráda. Co jsem na ní kruciš viděla? Pěstuju si na ní docela silnou averzi – ale dokážu ji hodně dobře skrývat. Je úžasné pozorovat, jak vykládá nové učivo a snaží se nás oblažit svým bohatým slovníkem. Ovšem i mistr tesař se občas utne a v jejím případě se tesař utíná docela často… chudák. Zrovna teď si vzpomínám na slovní spojení s mými bolavými zubami nebo zrovna dneska v tento době.

Ách… anebo to její nesmyslné známkování písemných prací! Člověk by čekal, že by alespoň nějaký ten bod mohl dostat za to, že popsal celé místo pro jednu otázku… alespoň mizerného půl bodu – ale ono NE. Ještě že se to netýká přímo mě – to bodování… ale i tak. Ale 15 minut opěvovat poněkud jednodušší osoby naší třídy za to, že písemku, kterou ti chytří napsali na horší známky (jelikož přípravu podle jejích slov podcenili), napsali na jedničky – no světe zboř se! A ještě svorně prohlašovali, že to mají ze svých hlav – já, jakožto ta chytřejší, jsem jim to vážně nesežrala. Nespravedlnost byla, je a bude…

Jsem si dneska musela nějak víc postěžovat. Za ten týden se to ve mně nahromadilo více než dost. A to jsem tady nadávala jenom na češtinářku. Jindy si zase ponadávám na našeho třídního nebo na naši učitelku biologie. To budou taky pěkně dlouhé přípsěvky. Pravděpodobně to udělám v nejbližší době.

POKRAČOVAT

>Opava… Opava…

>

Tak… DOD v Opavě byly… zajímavé. Ale bohužel, město mě nijak zvlášť nenadchlo.

Což o to – ani ta naše Karviná není zrovna super místo, ale ta Opava na mě zapůsobila docela negativně.

Nevím proč. Nemám nic proti městu, vážně… vždyť jsem ho ani neviděla celé, ale i ten kousek, co jsem viděla na mě negativně zapůsobil.

No ale musím na druhou stranu říct, že rektorát SLU vypadá vážně dobře – hlavně ta jejich aula. Klobouk dolů, vymakané to tam vážně mají. Na sedadlech se sedí dobře a vytahovací stoleček, který sice místy skřípe, je taky dobře vyřešen.

Plazmové obrazovky (nebo jestli se tomu říká jinak) vypadají taky dost dobře (to slovo nějak hojně používám… že by degenerace mých mozkových buněk?) No ale z těch osvětlení šel docela strach, nechtěla bych pod tím sedět – obvzlášť kdyby to najednou začalo padat.

Tak ale jsem se dozvěděla, že by mě na matematické a fyzikální obory přijali bez přijímaček. Jen škoda že mě ta matematika z fyzikou tak odpuzuje ^^
POKRAČOVAT

>Je to tu zase

>

Píše se rok 2008, den 3. ledna a čas 8:00 ráno… a já nově vyrážím do školy.

Proč zrovna 8 ráno? Protože mi vyučování začíná až v 8:55 a já se vydávám přes půlku Karviné pěšky, protože nesnáším místní hromadnou dopravu – autobusy.

Vážně nesnáším autobusy. Kdyby tu tak byly tramvaje, nebo trolejbusy… ale ono ne! K tomu všemu kašlu jako starý tuberák a nos mám odřený ze všeho toho smrkání – nejsem ráda nemocná.

Dorazím do školy, sejdu do části budovy, kde se nacházejí skříňky a po pětiminutovém cloumání svou skříňkou se mi daří ji otevřít a strčit tam bundu a boty. A… jde se do třídy. Nic moc nového. Furt stejně ošklivé kxichtíky mých otrávených spolužáků… Namířím si to ke své lavici přímo u katedry. (Nemůžu za to, ale prostě tam letos musím sedět. Jenže… ono to místo má vážně výhody – jsem teď u profáků nějak oblíbená.) Hodím baťoh pod lavici a nastartuju se na další den ve škole.

Ubíhá jedna nudnější hodina za druhou a já se ze školy dostávám domů až okolo půl páté. Není krásnějšího dne než dne stráveného ve škole -.- Ále co… člověk někdy musí přinášet nějaké ty oběti. Časem se mi to určitě vyplatí.

Tak ale proč lezu do školy nachcípaná? Abych příští týden mohla navštívit další dvě města ČR – hlavně jejich univerzity. A to jmenovitě Opava – Slezská univerzita (středa 9.1.08) – a Ostrava – Ostravská univerzita (pátek11.1.08). Jo, další DOD (Dny otevřených dveří). Snad mi na to vystačí finance. 18.1.08 mám v plánu ještě podniknout cestu do Brna – Masarykova univerzita se už strachy třese. Ten studentský život je někdy ale vážně vyčerpávající.
POKRAČOVAT

>DOD na OPF aneb Ten percentil přece dám!

>

Na kalendáři v kolonce DEN se objevilo magické datum – 5. 12. – a já věděla, že přichází další oblhédka vysokých škol, neboť právě na toto datum měla Slezská univerzita v Opavě – Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné naplánován Den otevřených dveří a já tam prostě musela jít už z toho důvodu, že jsem měla možnost vynechat den ve škole.

Ráno jsem měla sraz okolo půl osmé s Nikitkou a s Hankou před Slezskou, pak jsme vešly dovnitř, zašly za mou mamčou a po té nějak bloumaly aulou, kde byly vystaveny informační tabule ohledně nabízených studijních oborů. Řeknu vám, že jsem z toho všeho byla tak nějak trochu mimo…

Potom jsme vešly do malého sálu a já holkám řekla, že se musíme cpát, jinak nebudeme mít kde sedět. Tak se nám podařilo ukořistit tři místa hezky uprostřed, odkud byl celkem dobrý výhled na promítací plátno i na zástupce kateder. No a pak začal informační blok. Jelikož toho o této fakultě vím víc než dost, na půl ucha jsem neposlouchala. Ovšem nejvíce ze všeho si asi budu pamamtovat to, že mě přihláška bude stát 600 Kč – jó, to se mi protočí panenky…


Ale co se dá dělat… v poslední době stojí nehorázné peníze úplně všechno – od toaletního papíru až po vodu. Nezbývá mi nic jiného než šetřit, šetřit a zase šetřit.

Jediné pozitivum na tom všem bylo, že pokud udělám NSZ alespoň na 25 percentil, přijmou mě bez přijímacích zkoušek. A takovéhoto percentilu přece dosáhnu – nebo snad ne?
POKRAČOVAT

>Stávka

>

A je to tady… dočkali jsme se stávky škol! Pro někoho je vítaným volnem, pro některé jen nechtěnou prací navíc. Já se nacházím v té druhé skupině. Na jednu stranu jsem moc ráda, že je volno, protože si alespoň můžu zajít na kosmetiku ^^; Ale na stranu druhou nám dali takovou hromadu práce, že to nelze stihnout.

Hlavně naše profesorka jazyka českého se v poslední době snaží dohnat to, na co po celé předcházející 3 roky z vysoka kašlala… Myslí si, že když nám dá nějaké nakopírované papíry, kde je napsáno plno pojmů, o kterých tvrdí, že jsme je určitě probírali, a pak nám řekne, že si je za ten onen den máme naučit, vyhledat, vypracovat apod…
Je to prostě cvok!!!

Já vážně chápu stávkující učitele – náš gympl je teď už tak okolo sta tisíc v mínusu a že prý nebudou peníze na provoz. Rozumím tomu, že nejsou peníze na pomůcky a kdesicosi – vždyť já chodím na státní školu a učebnice za několik stovek skoro až tisíc si musím už čtvrtým rokem kupovat sama – žádné učebnice nedostaneme. Jelikož jsme příspěvková organizace, my – jakožto studenti – také přispíváme 400 Kč na školu… Ale nějak nedokážu pochopit to, že učitelé požadují i zvýšení platu. Vždyť to není zase až tak dávno, co se jim ten plat zvyšoval.

Je dost hloupé, že do školství stát posílá málo peněz – vždyť právě na vzdělání by měl brát ten největší ohled… Jak se může zvýšit produktivita obyvatelstva, když lidé nebudou mít patřičné vzdělání? Asi si ty prachy prostě máme vycucat z prstu. Už teď je větší schodek v rozpočtu… jde to s námi jenom z kopce… za chvili budeme zadlužení až po prsty u nohou… A co potom? Vyhlásíme bankrot?

POKRAČOVAT

>Život je holt život

>

Jo a nám nezbývá nic jiného, než jej žít. V mnohých případech jen přežívat ze dne na den. Ale to snad nebude můj problém – nebo jo?

Tak třeba dnešek:
Ráno jako obvykle v pondělky musím vstávat před šestou, abych donutila tělo alespoň trošku se rozhýbat. Fajn, tělo se teda rozhýbalo, ale žaludek jako vždy odmítl cokoli pozřít. Jelikžo se mi včera nechtělo alutr nic učit do anglické konverzace, vybodla jsem se na to a se staženým žaludkem o půl sedmé odcházela z domu.

Po cestě se po mně jako obvykle lidé ohlíželi, jako po nějakém divném individuu – no tak jo, mám tu čepku na hlavě naraženou skoro pod nos – a co?! Do školy dorazím tak něco před sedmou a co nevidím! Kivi stojící u vypsaného suplu. Zavolám na ni a ona se zmateně otočí – pak z ní vyšlo, že se prej naše učebna ájiny předělává – tak jsem ji i sebe ujistila v tom, že je to blbost.

Tu anglinu jsem nějak přežila, aniž bych dostala za pět – hned jsme měla o něco lepší náladu (nebýt toho, že mě Kivi skoro po celé 2 hodiny ignorovala, jelikož měla v jednom uchu strčené sluchátko a poslouhala rádio – UŽ ZASE! – Kivi, já to nenávidím!). Po konverzaci následovaly 2 hodiny strávené v přítomnosti našeho třídního – zatvrzelého matikáře a fyzikáře – vražedná kombinace! Docela mě překvapilo, že jsem z písemky z matematiky, kterou jsem psala dodatečně, dostala 3! Ne, nejsem na matiku ani na fyziku tupá (teda… jak kdy), ale nebaví mě. Prostě nejsou mým šálkem čaje – u mě spíše pořádným hrníčkem kakaa.

Fajn… matiku s fyzikou jsem přežila. Pak nastoupila biologie. AU! Naše profesorka je snad tím nejhorším exemplářem učitele, který prostě svůj předmět miluje a je ochoten jej vecpat všem – i proti jejich vůli. A nejhorší na tom všem je, že při výkladu v počítačové učebně nejčastěji stává zrovna za mou hlavou a ječí mi do uší. Je to vážně příšerné! Akorát se mi zdálo, že dneska to byl extrém nad extrémy. Hlava mě potom bolela celé ZSV (další hodina). Po ZSV nastoupila čeština a okázalé řečičky naší češtinářky – nic nového pod sluncem.

A pak? Pak mě čekala ještě dvouhodinovka Psychologie. Ta byla místy tak nudná, že se mi zavíraly oči. A pak jsem konečně v 15: 15 mohla jít domů – hurááá! Mno, domů jsem dorazila, pak jsem se díky rodině i nasrala a šla do svého pokoje. Potom sedla ke compu a tak nějak kutila seznam četby, který máme odevzdat na Mikuláše.

Dneska jsem úspěšně dočetla Umění milovat a musím říct, že mě bavilo mnohem víc, než ta Farma zvířet – i přesto, že je to čtivo z dob Antiky. Docela jsem se bavila. Autorem je Publius Ovidius Naso – doporučuji přečíst. Není to nic extra dlouhého a přeneseně na dnešní dobu je to celkem vtipné.

Mno a tak před hoďkou jsem zaklapla učebnice španiny se slovy kašlu na to! A šla jsem si sem vylít srdíčko… no a je to!
POKRAČOVAT

>Á… do prdele…

>

Že já blázen do té Olomouce jela! Do prdele… do prdele…


Njn, jelikož jsem člověk zvídavý a strašně ráda něco plánuju – naplánovala jsem si cestu do Olomouce. No, tu cestu jsem měla v plánu už dávno před tím – asi v době, kdy jsem se dozvěděla, že zrovna 24. 11. je DOD (Den otevřených dveří) na Palackého univerzitě v Olomouci.

Áno, ti pohotovější určitě tuší, že sleduji své zájmy. Tedy… že chci na UP v budoucnu studovat. Tak strašně chci, že si myslím… ne, jsem přesvědčená o tom, že to nevyjde. Ptáte se proč? Inu, zákon schválnosti. To, co si nejvíce přejeme a po čem nejvíce toužíme, nikdy nedostaneme. Hmm… takže nechci se dostat na UP, nechci se dostat na UP.

Ani to, že mi vybouchl domluvený odvoz, který jsme domlouvaly už kdesi v říjnu, mě nedokázal zastavit. Já prostě na DOD chtěla a basta! Možná jsem vůbec jezdit neměla… No, jela jsem s našima a ještě s Kivi (mou spolužačkou, spolusedící a hodně dobrou kamarádkou) autem, vstříc „lepší budoucnosti“. Vyjížděli jsme dost brzo ráno, jelikož já jsem byla přesvědčená o tom, že musíme mít časovou rezervu (stejně to bylo na hovno). Hmm… cesta celkem ušla – na to že jsme nejeli po dálnici (protože tatík prostě tu dálniční známku kupovat nebude a nebude – je moc drahá!). Akorát mě ubíjelo to počasíchčije a chčije – což mluví za vše.

Do Olomouce jsme dorazli asi tak za tři hoďky, zaparkovali u Slovanského domu (či jak se to jmenuje) a vydali se vstříc Filozofické fakultě UP. Tak a je to… práskla jsem to. Chci studovat na FF (teda vlastně nechci)! A co že to? Žurnalistiku. A jelikož je to dvouoborový předmět, nezbývá mi nic jiného, než si k tomu ještě přibrat druhý obor. A tím se asi stane Česká filologie. Jo, nemám nejmenší šanci! Ale jak říká fotřík – musíš si věřit! Takže já si fakticky „věřím“. Nebo jsem si spíše věřila do chvíle, než jsem před vchodem do FF spatřila ten houf lidí… Myšlenka v mé hlavě se smrskla na jednu jedinou smyčku – do prdele… do prdele… Nějak jsme našli aulu FF, která byla vážně dobře schovaná, ale co… nasraně se hledá nejlíp…

U stolečků jsem získala prospekty za cenu úžasných 20 Kč – jaké bylo mé zklamání, když jsem zjistila, že za dvacku to prodali všem… tse… a já myslela, že je okouzlil můj sympatický obličej. No a pak se už jen v aule čekalo na začátek – asi třikrát nám pustili takové propagační video (řeč rektora UP už asi znám nazpaměť). Pak se přihrnuly ty oprávněné osoby a začalo se… trvalo to strašně dlouho, ale vydržela jsem! A ujistila jsem se v tom, že si vážně můžu podat jen 1 jedinou přihlášku na dvouoborový obor – do prdele… do prdele… Jsem nahraná! Ale vím to zatím jenom já, což je možná jisté plusko.

Informační blok skončil a my jsme se vydali hledat katedru žurnalistiky. No, myslím, že do doby, než já podám přihlášku a přijmou mě (určitě mě přijmou!), bude katedra srovnána se zemí. Vypadá jako těsně před rozkladem! Ajajajaj… to asi není moc dobré znamení. Dostatečně ohromená tímto obrazem jsem zavelela, že se jde směr Pedagogická fakulta UP – kam chce jít Kivi. Chce studovat Speciální pedagogiku a jako druhý obor má, tuším, něco se ZSV… ale nejsem si jistá. Nutno říct, že PdF vypadá o mnoho lépe než FF fňuk! Tam informační blok trval jen půl hoďky.

Potom jsme se vydali hledat nějakou tu restauraci – stále za deště (hnusnej déšť). Naobědvali se, přišli k autu, jeli nějakou divnou cestou do Olympie, prolétli pár obchodů (páč naši vypadali, že jim fakt není moc dobře) a pak se stejnou cestou vydali zpátky domů – do Karviné. Kde nakonec určitě skončím a Olomouci můžu jen z dálky zamávat.

Takže pápá má budoucnosti!
POKRAČOVAT

>Student není stroj

>

A já hlavně! Dneska jsem na gymplu absolvovala 9 vyučovacích hodin – v době od 6:55 do 15:25! Přišla jsem domů totálně otrávená s vidinou dalších hodin strávených nad učebnicemi, tedy… spíše nad sešity. Ne, vážně, já nejsem stroj. I když bych tím počítačem místo mozku občas nepohrdla.

Dnešní den se do mých vzpomínek asi zapíše jako hodně nudný den. Třebas si na něj za pár dní, týdnů už ani nevzpomenu. Ani bych se nedivila. Některé dny kolem člověka prostě jen proplují.

Přestávky jsem si vyplňovala povinnou četbou. Ano, já jsem ve volném čase četla! A co čtu? Farmu zvířat od George Orwella (teď nefim, jestli jsem nezkomolila jeho jméno… ále co…). Můj názor na knihu je asi takový – nesnáším cokoliv, co má něco společného s Ruskem. Já nevím, proč. Těžko se to vysvětluje. Prostě nemám ráda ruské autory, beletrii o politických režimech v Rusku (potažmo SSSR) a nemám ráda cokoli, co se týká Ruska v oblasti literatury. Ne, že by Farma zvířat byla sepsána ruským autorem – právě že je sepsána rukou britskou a já Brity mám ráda (jako ostatně celou Velkou Británii), i děj je „zasazen“ do VB – ale je to jen metafora na stalinismus v Rusku (tehdejšímu Sovětském svazu) a právě to se mi nelíbí. Kniha sama o sobě napsána špatně není. Hezky popisuje Stalinovy kroky, stav, ve kterém se tehdejší Rusko nacházelo, jak Stalin a jemu podobní oblbovali lidi apod. Ale já si prostě nemůžu a možná ani nechci pomoct. Prostě mě to nijak zvlášť nezaujalo a tečka, výkřičník… otazník. Ano, knížku dočtu, protože není moc dlouhá a už jsem stejně za polovinou – a chci kruciš vědět, jak to dopadne – ale asi po ní už nesáhnu (pokud nebudu muset).

A co se jinak ve škole událo nového? Kromě toho, že výuku několik stále se opakujícíh exemplářů bulnulo, že jsem se opakovaně utvrdila v tom, že na matiku a fyziku vážně hlavu nemám, že naše profesorka biologie je vážně cvok a nosní přepážka naší profesorky psychologie se za ten týden opravdu nezvětšila, suma sumárum… nic moc. Jen to byla nuda!

POKRAČOVAT

>Vědomosti člověka ždímou

>

A netvrďte mi tady, že ne! Už od začátku nového školního roku mám pocit, že nestíhám. Mno… on to není jen pocit – ona to je pravda! Letos mám maturu na krku a zjišťuju, že jsem asi totální mamlas! Utvrzuju se v tom, že všichni vědí více než já. No tak dobře – ne všichni… určitě se najde i pár takových, co na tom budou mnohem hůře. Ehm… KDE JSTE? Halóóóó – potřebuju si zvýšit sebevědomí! Co? Pusto prázdno…

Můj život se v poslední době neskládá už z ničeho jiného, než ze školy! Ta potvora okupuje 3/4 mého dne a zbylá 1/4 je vyhrazena pro jídlo, hygienu a spánek – a sem tam se objeví skulinka, ve které se můžu věnovat i svým zálibám, kterých opravdu není zrovna málo. Člověk by řekl, že to není možné – opak je pravdou. Navíc mě neustále pronásleduje seznam toho, co je ještě potřeba udělat.

A já toho ještě tolik neudělala! Blíží se třídní schůzky (z těch já strach nikdy neměla a vlastně ten strach nemám ani teď) a já nemám sepsány maturitní otázky (alespoň nějaké), udělaný seznam četby (já čtu hodně, ale ne zrovna povinnou četbu, páč ta je častokrát dost nudná), nakoupené knížky atd. A navíc ze školy domů chodím v pondělky a úterky až okolo půl čtvrté, ve čtvrtek dokonce o půl páté – výjimkami jsou středa s pátkem, kdy mám menší počet vyučovacích hodin. Každý den dorazím domů utahaná a ještě se mám učit na další den. Neustále mám pocit, že mě ta škola ždíme jako nějakou houbu.

A to je teprve listopad! Co budu dělat, až se termín maturity bude blížit? To se asi psychicky zhroutím. Ále ne… jen přeháním – zase! Přežila jsem i horší časy. Tak mě přece nerozhází škola, no ne? *omdlí*

POKRAČOVAT