Jde to ztěžka

“Není důležité pracovat. Důležité je informovat druhé, že pracujeme.“

Asi jsem úplně blbá. Ne asi. Zcela určitě.

Už mě to fakt nebaví. Nebaví… nebaví a nebaví…

Učím se jako blázena mám pocit, že jsem už zapomněla to, cm jsem se naučila předtím. Od pondělka (minulého) jsem měla tolik nápadů na příspěvky, které bych sem mohla napsat… jenže jsem se k tomu jaksi nedostala, protože nám snad od středy nešel net!

Dokážete si to představit? Že vám v dnešní společnosti nejde internet? To je jako byste byli bez jedné ruky… nohy… ucha… nosu… bez něčeho, co je obvykle v páru. Ještě štěstí, že veškeré potřebné věci na maturitu jsem si postahovala do compu už dávno předtím. Jinak bych teď byla prostě nahraná. Vždycky jsem věděla, že je pro mě internet důležitý, ale tak týden se bez něj obejdu (pokud ho ovšem opravdu nutně nepotřebuju)… Pro mou sestru je internet životně důležitý – už se u ní projevovaly abstinenční příznaky (nebezpečný tik v oku).

Najedu si na jeden ze svých emailů (mám jich asi 4 – 5) a v jednom mám přijatých 32 mailů o.O V druhém 24 a ve třetím 15! Na ty další jsem raději nekoukala. NA DeviantARTu jsem měla díky špiónkovi 64 nových obrázků na kouknutí! Po otevření ajska na mě blikalo snad 11 zpráv, kde jako jsem? No to je strašný tohleto… fakt že jo.

I když je pravda, že díky nefunkčnosti netu jsem alespoň seděla nad učivem na maturu. Češtinu jsem se učila 3 dny, stejně tak ZSV, dějepis umím jen do půlky a angličtinu jen tak projíždím očima. Prý je to normální, ale já si opravdu nic nepamatuju. Error… error… Já si budu u té matury TAK strašně vymýšlet. A kecy typu: „Udělali to všichni, uděláš to taky…“ mi vážně moc nepomáhají. Protože si pořád říkám, že JÁ to určitě neudělám… Jsem marná.

Už to chci mít za sebou. Ten pátek je strašně dáááleko.

2 dny do maturitního dne

Foto: Kaboompics.com

POKRAČOVAT

Fatal error

„Optimista se učí anglicky. Pesimista se učí arabsky. Realista se učí střílet.“

Už je to tak. 2 týdny jsem o sobě nepodala žádnou bližší zprávu. To je neodpustitelné, já vím…

Ale vy mě máte rádi, takže mi to odpustíte!

Nevím, měla jsem v sobě nějaký „tvůrčí blok“ – absolutně jsem neměla chuť sem cokoli psát, nenapadalo mě nic… Tak jsem ten blok tedy překonala a řekla jsem si, že sepíšu něco delšího. Tak tedy:

Čtvrtek 1.5.
Jela jsem s našima a sestrou do Ostravy, opět na Jeremenkovu, opět tam byli vesměs stejní lidé – opět NSZ. U ZSV jsem dostala verzi A. Podívala jsem se na zadání, polil mě studený pot a dala jsem se do díla. Po hodině usilovné práce jsem ze třídy odcházela s podivným pocitem v břiše. Říkala jsem si, že snad hůř už jsem to napsat nemohla. Upřímně jsem se děsila té hodiny přestávky, kterou budu muset zase strávit ve společnosti těch dvou hotentotů, co se tváří, že sežrali všechnu moudrost světa. Vecpala jsem do sebe Siestu, abych pobrala alespoň trochu čokolády – na bagetu, kterou mi mamča udělala jako svačinu, jsem neměla ani pomyšlení. Můj stresem sevřený žaludek nemohl jinak. Jsem ráda i za tu Siestu.

V průběhu hodinové přestávky jsem z těch dvou vytáhla, že ani jeden nezamýšlí jít na žurnalistiku do Olomouce. Trošku mě to uklidnilo, o konkurenci míň. A vehementně jsem je cpala do Brna a Prahy, co nejdál od mé vytoužené školy a ode mě. A po hodině jsem se vydala na OSP. Opět jsem byla v té miniaturní třídě, opět jsem seděla ve stejné lavici – protentokrát jsem ale seděla na straně B. Opět mě polil studený pot. Verze B?! Proč verze B, sakra? Copak se na mě to štěstí vážně chce totálně vysrat? Celou dobu registrace mi hlavou pobíhala věta: „Je to verze B.“ Verze B bývá vždycky ta těžší a já ji mám mít podruhé? Nedávno jsem zjistila, že verze A, kterou jsem měla v březnu, byla taky těžší. OMG OMG Co se mi to pořád děje?

Úsměv mi na tváři nevykouzlilo ani zjištění, že sedím v lavici s holkou z gymplu, se kterou mám seminář Psychologie… zrovna velké kamarádky nejsme a její přítomnost mě silně znervózňovala. Otevřela jsem test a mé čelo se orosilo. Už při první otázce mi bylo jasné, že tohle nebude zrovna můj šťastný den. Při doplňování do vět jsem pokaždé uvažovala nad 2 možnostmi. Prostě děs a hrůza. Zdálo se mi, že mě můj mozek při řešení otázek na dobro opustil. Přišel Analytický oddíl a já se pokoušela kreslit si obrázky, které by mi při řešení pomohly. Obrázky jsem si nakreslila, ale při řešení mi moc nepomohly. Něco jsem tam zakřížkovala a modlila se, abych alespoň nějaké ty body měla dobře.

Při Kvantitativním oddílu jsem už měla mžitky před očima. Sloupce na začátku bývají vždycky ty nejlehčí a já z nich dokázala vyřešit jen pár. Věděla jsem, že se můžu se školou rozloučit… Přejela jsem na otázky, kde se vyskytovaly grafy s procenty a řekla si, že alespoň tohle zkusím. Nejsem s procenty kamarádka, ale když musíš – tak musíš. Test skončil a já ze školy vycházela jako spráskaný pes. K našemu autu jsem se loudala, protože jsem nechtěla, aby naši viděli můj výraz. Byla jsem ze sebe úplně mimo. Našim to došlo hned při prvním pohledu – že jsem to zvorala. Až do večera jsem neměla chuť na jídlo, ani chuť si povídat… prostě neměla jsem chuť na nic. Jen tak jsem civěla na zeď v pokoji a neustále si opakovala, že teď už je po všem. Že se musím smířit s tím, že zůstávám v Karviné.

Pátek 2.5.
Po více než podivné noci jsem vstávala okolo 3. hodiny ráno, protože jsem měla jet na svůj poslední školní výlet se střední – do Bratislavy. Seděla jsem s Kivi a za námi seděla s Jančou Nikitka. Pravda je, že mi místy Nikitka svou předobrou náladu až lezla na nervy, ale není se čemu divit… po tom, jak jsem na tom byla. Udeptaná. Po cestě jsem si schrupla, zatímco jsem poslouchla s Kivi její mptrosku. Mně totiž nedávno odešlo jedno sluchátko do věčných lovišť a naši mi nová sluchátka v tom Electro Worldu přece nekoupí! Ale musím si na něco postěžovat. Mně se ta její velká sluchátka nechtějí vlézt do uší. Prostě mi tam nedrží a vypadávají… strašný tohleto.

Ale ta Bratislava byla fakt moc fajn. Sice mě to kličkování autobusu úzkými uličkami nebavilo, ale jakmile jsme vylezli ven, bylo to o něčem jiném. Já nevím, jestli už jsem vážně takový cvok, že tu Olomouc vidím všude, ale mě vám ta Bratislava prostě připadala jako o trochu větší Olomouc! Vůbec nevypadala jako velkoměsto. To Vídeň jako velkoměsto vypadá. To je mi panečku ale město… Ale Bratislava? Eee…

Nechali jsme se povozit vláčkem s průvodcem, poprocházeli se, kde se dalo… ale nejlepší ze všeho byla rozhledna na Novém mostě. To bylo pokoukáníčko. Nejlepší byla ta cesta výtahem nahoru a pak dolů – Hanka dostávala šoky ^^ Byl to pěkný výlet, i když mě z něj bolely nohy.

Sobota 3.5.
Co já jsem to jen v tu sobotu dělala? Ztráta paměti! Amnézie…! Nemůžu si vzpomenout -.- Nevadí…<

Neděle 4.5.
Stejný stav vygumované paměti jako v sobotu.

Pondělí 5.5.
Řekla jsem si, že seru na semináře a všechny jsem je zabulala. ^^ Přece nebudu poslední dny ve škole trávit při nudných seminářích, kde si profesorka a spolužáci musí něco dokazovat!

Úterý 6.5.
A zabulala jsem i tenhle seminář… LOL Ke konci roku se ze mě stala bulačka. To jsem to ale dopracovala daleko teda. Pohledem jsem se rozloučila s naší třídou, chodbami na škole a tak vůbec…

Středa 7.5.
Poslední zvonění! Na kterém jsem ale chyběla, protože jsem musela jet do Ovy. Ale abych pravdu řekla, nijak výrazně mě to nemrzí, protože to, co jsem slyšela…

Čtvrtek 8.5.
Mamča se ségrou ráno odjely do Chorvatska a vrací se až ve středu – asi. Zůstala jsem s tatíkem sama doma – tatík stejně chodí do práce, takže spolu trávíme minimum času. Začala jsem si dodělávat angličtinu… atd. V pondělí bych se chtěla začít už pořádně učit. Uvidíme, jestli se mi to podaří -.-

Pátek 9.5.
To je dneska. Zatím jsem nic extra zvláštního neprožila, takže ani nemám o čem psát. Jen…

Přišel mi mail od SCIA, že už je přepočtené skóré… tak jsem se šla podívat, jak mizerné to skóré je… a ONO NENÍ! NO CHÁPETE TO? JÁ VŮBEC! JSEM Z TOHO TAK MIMO, ŽE POUŽÍVÁM CAPS LOCK! DRŽTE MI PĚSTI, AŤ MÁM VYSOKÝ PERCENTIL. MALINKÁ NADĚJE NA TO, ŽE SE DOSTANU NA OLOMOUC TU STÁLE JEŠTĚ JE. MALINKÁ, ALE JE!

14 dnů do maturitního dne

Foto: Pixabay.com

POKRAČOVAT

Zítra… už zítra…

Americký film:
„How do you do?“
„All right!“
V pozadí amatérský překlad:
„Jak si to děláš?“
„Vždycky pravačkou!“

Tak jo… zítra mám poslední šanci, jak se dostat na vysněnou školu. Ne, vůbec nejsem nervózní (kecám, kecám, kecám). Dneska jsem dodělala všechny cvičné testy a doufám, že mi něco v té hlavě zůstalo a zítra… zítra se prostě uvidí. Když se mi to opět nepodaří tak, jak je potřeba, budu hodně zklamaná. Pravděpodobně to i obrečím. A až to obrečím, sednu si k učení na maturu a řeknu si, že může být i hůř.

Zrovna teď mi pod okny zpívá banda malých holek se dvěma kluky písničku Měls mě vůbec rád – je to příjemná změna po hodinovém pískání na procházející lidi. Snažím se na ten zítřek nemyslet. Snažím se myslet na tu Bratislavu… tam jedu v pátek. Takový poslední poznávací zájezd v rámci střední školy. Vstává se sice brzo, ále co… to mi nevadí. Bude sranda.

V pondělí a úterý jdu naposledy do školy (vyjma maturitního týdne) a říkám si, že si s sebou v úterý musím vzít foťák, abych si tu školu nafotila. Ve středu máme Poslední zvonění a pak najíždíme na Svaťák. Doufám, že si to za tu dobu narvu do hlavy. Jestli ne, jsem nahraná. Sice ke každému maturitnímu předmětu něco málo umím… ale nejsem si vůbec jistá.

A budu se šrotit.

22 dnů do maturitního dne

Foto: Kaboompics.com

POKRAČOVAT

Baby nebude sedět v koutě!

Zavřeme ji do sklepa!

To jsem se zase po dlouhé době dívala na Hřísný tanec… když byly reklamy v Ošklivce Katce. Když musíš, tak musíš. Jak se mi ta Ošklivka nelíbila, teď ji žeru. A nejsem sama. Je nás víc. Náš počet se až nebezpečně zvyšuje. A za pár dní nás bude tolik, že si to nedokážete představit. Cítím to ve svých starých kostech. Na moutě…

Otázky do češtiny už mám kompletní. Otázky ze ZSV taky. Do angličtiny mi těch otázek zbývá ještě cca 12. A dějepis nemám vůbec.

Ale to nevadí! Já to zvládnu.

Ještě mám pořád 26 dnů do maturitního dne. Nebo-li DNE D!

A dneska… dneska jsem se dozvěděla jednu úžasnou věc…

Z maturitní slohovky mám 1!

Juchůůůů
*radostí poskakuje po pokoji*

Podle naší učitelky na češtinu (té trubky jedny), to byla nejlepší maturitní práce. Bez jediné chybičky. A víte, co mi napsala do hodnocení? Že se mi podařil lehký a svěží fejeton, v němž jsem dokázala dojít i k hlubším myšlenkám. A že jsem ukázala svůj kultivovaný postoj k jazyku a že jej umím využít. O lalááá… mama mia! Jsem úplně happy – jak říká Nikitka. A chtělo by to nějak oslavit ^^ Ale zase nemám prachy… takže zase nic.<

Fotku na tablo jsem po mnoha peripetiích odevzdala a teď už stačí, jen abychom se toho vystavení tabla vůbec dočkali.

Příští týden nejdu do školy (jen 3 dny… pche) a budu se soustřeďovat na svou poslední možnost, jak se dostat na vysněnou školu. Jestli to poseru i teď, je mi jasné, že zůstávám v Karviné. Holt budu mít smůlu. Ále co… mladá jsem, hezká jsem relativně a úspěšná můžu být i tak.

Oddychnu si, až to všechno budu mít za sebou.
Pokud se mi podaří, musím to pořádně oslavit.
Asi bych měla začít šetřit.

Foto: Pixabay.com

POKRAČOVAT

Ztopoř!

Ha! Kolik z vás při tomto nadpisu příspěvku pomyslelo na sex? A neříkejte mi, že žádný. Fajn… těch pár lidí, co můj blog vůbec čte – jmenovitě já, Nykyshek a Kivi… sem tam Lisa (přiznala se sama ^^) – určitě jo. Alespoň Nikita určitě. Takto totiž my dvě už nějaký ten pátek započínáme své „hovory“ po ICQ. Ona se mi ozve slovem zduř! a já jí na to odpovím ztopoř! Jestli si myslíte, že jsme se musely už totálně zbláznit….

… máte pravdu. Ono to jinak ani dopadnout nemohlo. Docházím k přesvědčení, že jsem asi totální blbec. Navíc se neustále trápím myšlenkou na to, že nakonec přece jenom zůstanu v Karviné a kariéře novinářky zamávám červeným šátkem. No co, svět se nezboří… sice budu hodně zklamaná, ale život půjde dál. Pokud mi to letos nevyjde, zkusím štěstí příští rok.

Ale užírám se vědomím toho, že jedna osoba, která byla ještě do minulého roku mou dobrou kamarádkou a letos je úplným opakem (totální svině), je už dlouho přijatá na obor, o který sice není moc velký zájem – ale je už přijatá! Zatímco já se tady pořád trápím tím, že jsem hloupá a do Olomouce mě nevezmou. Vím, v podstatě tady neustále melu o jedné věci pořád dookola. Tak nějak to asi teď vypadá v mé hlavě. Jedna část mi říká, že se tam dostanu a ta druhá – větší – mi říká, že nemám šanci.

Áchich ouvej… Už vidím, jak se všichni dostanou tam, kam chtějí – většina mých přátel do Ostravy – a já se budu učit v Karviné Manažerské informatice. Já vám to fakt přeju, vám jo… ale sama sebou jsem zklamaná. V poslední době jsem si řekla, že budu poctivě trénovat. A taky že trénuju… jeden test za druhým. Doufám, že mi to v ten poslední termín vyjde.

Nutno podotknout, že má rodina mi moc nepomáhá. Jasně, penízky na online kurzy a testy mi po dlouhém doprošování sice poskytnou, ale to je asi tak všechno. Kdykoliv mám potřebu si o svém trápení popovídat, vedu jen monolog. Nikdo mi na nic neodpovídá, jen mě odbývají trapným mručením a slovy Já tě poslouchám. A mě to bolí. Vážně bolí. Můj strach je jim častokrát ukradený, necítím z nich podporu… neberou vůbec mé zaneprázdnění v potaz a neustále po mně křičí, abych udělala to a tamto, takže se mi ten čas na práci ztenčuje. Mám strach, abych udělala všechno tak, jak jsem v samotném začátku chtěla.

Jsem ze všeho strašně unavená. Jediné maturitní otázky, které mám kompletní, jsou ty do ZSV, které jsme dostali od samotného profesora. Dívala jsem se na ně už několikrát a pokoušela se je naučit – ale nejde mi to. Cítím se bídně. Nejsem schopná se to naučit, ani když mi to naservírují pod nos. Do literatury mi chybí už jen tři témata k vypracování a můžu se vesele pustit do šrocení. V angličtině těch témat plno nemám zpracovaných a o dějepise ani nemluvím. A to mi do maturity scházejí tak 3-4 týdny. Jsem neschopná. Vystresovaná a neschopná. A řeči, že všechno bude dobré, ten můj stav jenom zhoršují…

Potřebovala bych asi nějakou energetickou bombu, protože jsem totálně vyšťavená….

Foto: Pixabay.com

POKRAČOVAT

Prej mám něco napsat…

… řekla Nikitka. Ale co? Mám si tady vylít své nasrané srdíčko? Mám nadávat na svět, jak je příšerný a že já nebohá jsem ta největší oběť? Mám nadávat? Vážně mám…? Tak já jdu na to ^^

Tuto sobotu jsem byla úplně sama doma. Slibovala jsem si od toho, že udělám plno věcí do školy, protože mě nikdo nebude otravovat. Inu… povedlo se to jen z části. Udělala jsem polovinu veškeré práce, kterou jsem si naplánovala. Ne, že bych na to hodila bobek… ale nějak jsem se časově přecenila. Dokázala jsem si, že robot vážně nejsem. Nevadí, příště to bude určitě lepší.

V neděli ráno přijel tatík s mou babičkou… a bylo po klidu. Ne, že bych babičku neměla ráda… to mám… ale přece jenom… když je člověk s nervama v deseti kýblech… neustálé otázky jej přivádějí k hranici šílenosti. Večer přijely mamča se ségrou, které si „výletily“ ve Vídni – ze zájezdů jsou vyléčené.

Pondělí bylo ve znamení „kdy už bude konec ?“ Přestože jsem do školy nešla na sedmou hodinu raní, celý den se mi neskutečně odporně táhl. Hodiny neměly konce! Písemku z biologie se mi podařilo totálně zvrzat, jelikož mě vážně nezajímá… a písemka z Psychologie byla opravdu hnusná. No co… tak to vysvědčení nebude úžasné – koho to zajímá? Hlavně že ho budu mít, no ne?

Úterní seminář byl tak vyčerpávající, že jsem byla ráda, že ho už mám za sebou. Poslouchat ty chytré kecy lidí z béčka je unavující. Pusu jsem únavou otevírala skoro nonstop. Ta škola mě vážně ubíjí. Už aby byl konec!

A co dneska? Dneska jsem se smála, jako totální idiot. A je mi to jedno. Vážně. Úplně jedno. Ať jdou všichni k šípku ^^

Už asi týden jen tak přemýšlím nad tím, co by kdyby… Plno věcí mě štve. Další srovnávací zkoušky se mi podařilo zvrzat, takže to vidím tak, že nakonec skutečně zůstanu v Karviné. A žurnalistice udělám pápá. A to mě příšerně štve. A mrzí. Moc mrzí. Cítím to jako jakousi nespravedlnost. Blbá nejsem… ale prostě se na mě štěstí opět vysralo. Taky mě dostal jeden člověk, který se zničehonic ozval po půl roce, jen proto, aby mě zdeptal tím, jak byl u stejných testů úspěšný. Mor na něho! A všechnu smůlu světa! Zaslouží si to -.- A já si zatím půjdu někam do kouta pěkně lízat rány a ujišťovat se, že se do Olomouce dostanu.

Tak ale… snad nebudu mít smůlu pořád a ten poslední termín se ukáže jako nejlepší a já se tam dostanu. Budu tom uvěřit! Co jiného mi teď zbývá?

Foto: Pixabay.com

POKRAČOVAT

Jak udělat díru do věta aneb Maturitní slohovka levou zadní?

Tak. A mám to konečně za sebou. Maturitní slohovou práci.

Dneska jsem se nějak sama vzbudila okolo 5:08 ráno. A pak jsem už nemohla nijak zabrat, takže jsem poslouchala písničky na Evropě 2. A uvažovala and tím, jestli vlastně strach mám… nebo nemám. Asi jsem ten strach trošičku měla, protože jsem do sebe ráno nemohla nacpat ani ten termix. Ale podařilo se! Nacpala jsem ho do sebe!

Pak mě tatík odvezl v tom hnusném počasí ke škole a já hned u brány potkala říďu se zástupcem ředitele. Ředitel hned nasadil úsměv a ptal se mě, jak se cítím a takový ty kecíky. Bylo to fajn a zároveň strašně divný. Pak jsem šla do šaten, kde jsem se potakala s Janou a i s tou jsem pak vystoupala na naše patro. Rozloučily jsme se a já zamířila do naší třídy, kde jsem našla jen Jarka, který čučel do sešitu a snažil se na poslední chvíli něco do té hlavy vsoukat.

Po osmé hodině to celé začalo. Přišel třídní v doprovodu naší češtinářky. Dali se do vysvětlování atd. atd. Pak nám češtinářka ukázala maturitní témata, které předtím napsala na tabuli.

1. téma – Cynismus, senzace a rekordy – bulvární zpravodjaství
(úvaha – nevím, jak se to celé přesně jmenovalo)

2. téma – Jak udělat díru do světa
(fejeton)

3. téma – Osudové osmičky
(referát o meznících našich dějin)

4. téma – Hrdina naší doby
(povídka, „zbytečný člověk“ Lermontova přenesen do dnešní doby)

Vybrala jsem si 2, protože se mi líbila nejvíc. Popsala jsem 4 stránky a s výsledkem jsem docela spokojená. Jen mám strach, aby to byl opravdu fejeton. Tak co, posrala jsem, co se posrat dalo… a teď budu čekat na verdikt poroty. Doufám, že to dopadne dobře. Přece jenom – 5 mi snad nedá ^^

Foto: Pixabay.com

POKRAČOVAT

Aha!

Stalo se to, co jsem předpokládala. Dneska nás bylo ve škole jen… 15? 14? Nějak tak. Prostě málo. Tečka.

První dvě hodiny anglické konverzace byly děsný vooooopruz. Prostě děsný. Pak suplovaná hodina matiky – čeština! OMG! Takové opakování s/z a velkých a malých písmen. Hrůůůza. Pak suplovaná hodina fyziky – biologie? WTF. Skutečná hodina biologie obohacená nesmyslůplnou písemkou. Suplovaná hodina ZSV – biologie? Hodina češtiny s „dobrovolnou“ písemkou. KONEC! Uháním domů. Teda… neuháním, nýbrž jdu. Ale houby…. Zdrhám ^^

Přijdu domů a místo toho, abych se učila na další den, pustím si DVD. To je mnohem lepší, víte. A teď? Teď tu tak sedím u compu, sešity z češtiny leží vedle mě a mně se ten Humor a satira fakt nechtějí dělat -.- Ale časem se k tomu odhodlám.

P.S.: Ten doprovodný obrázek příspěvku přesně vyjadřuje mou „vnitřní myšlenkovou náladu“.

Foto: Pixabay.com

POKRAČOVAT

LOLík

Já si prostě nemůžu pomoct… ^^ Ale tohle bylo teda vážně něco! Úžasná tečka za odjebaným týdnem. Vážně eňo ňuňo!

Hodina Španělštiny byla suplovaná. Bingo! Hodina Češtiny byla opakující a pěkně debilní! Bingo! Hodina Angličtiny byla… ta byla… taková volná?! Bingo! 3 hodiny jazyků za sebou. Nic hroznějšího být nemůže! Ale tak, nic moc se nedělo… Takže v kliiiidu ^^ A PAK přišly 2 hodny tělocviku! A to byla teda bomba -.-

Opominu-li to, že jsme se opět musely dívat na ty hnusné zjevy z béčka (holky, co si myslí, že jsou mnohem víc než ostatní), byly to megaroflovní hodiny. První hodinu jsme započaly v posilovně, kde jsme jako idiotky pobíhaly a skákaly po bednách, které vypadaly, že se co chvíli rozpadnou – ale nerozpadly se. Trapárna -.- Potom jsme zamířily do tělocvičny, kde jsme se chopily volejbalové sítě, že se bude hrát volejbal. Bylo nás 11, tak jsem řekla, že já hrát nebudu – stačilo, že jsem se mordovala s tou sítí. A hra započala. Takhle jsem se nezasmála pěkně dlouho. Naše třída absolutně neumí hrát volejbal! Ale té srandy… Třešnička na dortu byla, když se holky několikrát míčem strefily do naší tělocvikářky, přestože kvůli té ohroženosti několikrát změnila „místo pobytu“. Prostě, osudu neutečete ^^

Domů jsem pak šla taková… zmordovaná (unavená) – i když jsem ten volejbal vůbec nehrála. Já se pořád jenom smála – z toho mě docela bolely břišní svaly. Dorazila jsem domů a díky tomu teplu venku jsem se odebrala přímo pod sprchu. Teda ale… ten tělák byla fakt síla.

Foto: Pixabay.com

POKRAČOVAT

Španina je hnus -.-

Den jako každý jiný? Ne, ani náhodou! Byl to jeden z těch hnusných čtvrtků, kdy ve škole tvrdu až do půl páté a mé oči neustále koukají na stav hodinových ručiček.

Začalo to celkem normálně. Dvě hodiny nicnedělání… pak dějepis, biologie a pak… PAK Španina! Písemka! Fuj tohleto! Mrcha jedna nevycválaná… Takové hnusné otázky tam strkat -.- Uškrtit, uškrtit!

Pak následovala čeština, kde jsme dosti chaoticky probírali historický vývoj českého jazyka… Potom přišla dvouhodinovka dějepisného semináře a já se modlila za brzký konec. Přišel až o půl páté… pozdě.

Mě už ta škola vyloženě nebaví. Nerada tam chodím… nerada poslouchám rádoby názory mých spolužáků… nerada jsem v jejich společnosti. Jsem dost zaponorkovaná -.- Už potřebuju něco jiného!

Foto: Pixabay.com

POKRAČOVAT